Jan Kraus vydal první číslo svého magazínu a mě to moc zajímalo. Takže i když by do venkovního smogu ani psa nevyhnal, já se ve středu řítila do trafiky, abych si  Krause koupila (toho na papíře, pochopitelně).

Tak mám za sebou první skleničku svatomartinského vína. Vlastně ne za sebou, ale v sobě. Šla jsem nakupovat a tam byly. Flašky plné mladého vína. "Jsi taky mladá," říkalo mi moje vnitřní já. "Dej si!" A tak jsem k ubrouskům, jogurtům, křupinkám a máslu v akci přidala láhev červeného. To je tady se mnou a ve mně první sklenka. Víno jsem neměla ani nepamatuju.

"A když se mění čas, to se najednou velká ručička rychle přesune a odcouvá o hodinu zpátky?" ptala se mě Koblížka. "Můžu bejt U TOHO?" Jak vysvětlit malé holce, proč se posouvá čas? A že musí jít spát před Večerníčkem? "Nemůžeš bejt u toho. Hodiny couvají, když lidi spinkají. V noci. Potají. Aby je nikdo neviděl." Pomohlo to. Snad.

Nejdřív šla flaška, pak dlouhá ruka a pak Eva. "Nezlob se, Kobliho, ale něco bych potřebovala. Dáš si vínko?" Nedala jsem si. Evu jsem totiž nikdy neměla ráda. Nemám ráda alibistky.

"Mami, víš co je to kosádka?" ptala se mě Koblížka a tvářila se důležitě.
"Kosádka? Myslíš posádka? Nebo kosatka?" Někdy nejsem tak úplně při smyslech - hlavně ne v neděli ráno.
"Kosádka. Jako na lodi. U pirátů ze země nezemě."
Už jsem byla doma. No doma - uvědomila jsem si, že v obýváku je puštěný Disney Channel.

Začali jsme znovu. Nový školní rok, nová předsevzetí, nový začátek. Aspoň myslím.

Zjistila jsem, že jsem opotřebovaná. Ošoupaná jako stará deska - ta černá, víme? Přeskakuje, drhne, chvíli hraje a pak se páčka musí posunout i drážku dál, aby se písnička nezasekla a nehrála jak kolovrátek. V gramci to praská, skřípe a jehla jede nemilosrdně dál po černém vinylu, až dohraje až k prostřednímu kolečku, nadzvedne se a poslušně se vrátí zase na začátek. A pak se nandá nová deska a pohne se páčkou - jehla opatrně spadne na začátek a jede znovu.

Letní dny dorazily, díky bohu. A tak zatímco si děti užívají na dovolené s Koblihem (vzal je k moři a mají se prý dobře), já se  učím pít. Čtete dobře - fakt se učím pít.

Tento týden byl těhotný zážitky, napsal by klasik. Já tenhle obrat nesnáším, proto ho nepoužiji :) Tenhle týden se toho prostě odehrálo nějak moc :) O všem psát nebudu, ale o jedné malé oslavě jo.

Miluju setkání s cizími lidmi. Hraju sama se sebou takovou hru - podle vzhledu se snažím poznat, jaký ten člověk asi bude. Jednoduše si ho přiřadím k šabloně někoho podobného a světe div se, nejen vzhled, ale i vlastnosti se docela shodují. Škatulek mám několik desítek - v některých mám lidi, které jsem potkávala ve školách, v některých lidi, které znám z práce nebo z hospody nebo třeba z dovolené. Ovšem nepopírám, že lidi škatulkovat nelze a občas mi to jednoduše nevyjde.

Dneska odjely děti. Babička s dědou si je vzali na dovolenou. Budou chodit po Beskydech a jezdit na výlety. Je tu tak divně ticho...

"A kolik stojí tenhle sýr?" ptala jsem se, když jsem ochutnala malou báječnou kostičku.
"Taky dvě stovky."
"Tak mi kousek ukrojte - ale jen malý plátek, prosím."
Zabalené už jsem měla dva kousky, tenhle byl třetí. Mladík hodil kus ukrojeného sýra na váhu. A já viděla, jak vyťukává číslo 234.
"Říkal jste dvě stovky, ne 234!" ohradila jsem se.
"To máte jedno, paninko, to už je jen detail!" Naštvala jsem se a řekla mu, že tenhle kousek nechci. Že mi stačí jen dva.
"A co já s tímhle budu dělat?"
Bylo mi to jedno. Beztak jsem platila necelých pět stovek. Za dva kusy sýra. Připadala jsem si ošizená a drží se mě to doteď.