Pohlreich, nebo Babica? Hlasujte v nové anketě v levém menu.

Rána jsou různá. U mě jsou většinou pomalá. Pomalé ráno vypadá nějak takhle: ignoruji po mně skákající děti a krokem šouravým vstávám, zapínám konvici a vařím čaj. Jsem schopná se několik minut tupě dívat na konvici a pak se leknout, když cvakne a vypne se. Následně hledám pytlíčky s čajem a nevnímám dětské hlasy "jahůdkovej, dneska jahůdkovej" - zalévám třešňový čaj a tvářím se nepřítomně. Vyndávám punčocháče a nevnímám Koblížka, když odchází do školy (se svačinou, kterou si sám připravil).

vy třeba jo. Každopádně jestli ještě neznáte, jak vyděsit souseda v letadle, čtěte dál.

Včera večer jsem dětem povídala pohádku o Jeníčkovi, Mařence a perníkové chaloupce. Koblížkovi ne, toho už pohádky nebaví a čte radši dětské detektivky. Ale holky poslouchaly, ani nedutaly. Pak mě ale Koblížka zaskočila otázkou, nad jejíž odpovědí si lámu hlavu doteď. A říkala jsem si, že mi třeba pomůžete. Protože já dneska večer MUSÍM přijít s nějakou odpovědí (slíbila jsem to, chápete?) :)

Z dnešní ranní procházky mám tolik zážitků, že by to vydalo na několik blogových zápisků. Napíšu aspoň tenhle jeden.

"Ještě odmetu tyhle či lavičky a jdeme," prohlásila Koblížka a já rezignovala.
"Dobře, poslední tři lavičky a jdeme domů!" Boty jsem měla promočené, byla mi zima a přes padající vločky jsem pomalu neviděla na sáňky, na kterých se uvelebila Markétka. "Mamí, ních," halekala nadšeně nejmadší Koblížečka.
V parku jsme tou dobou stály na jednom místě u tří laviček už 40 minut.

Už dlouho jsme nehádali, co říkáte? V šestém kole jsem si pro vás připravila velmi zajímavou osobnost. Byl to Čech, dokonce velmi známý Čech, který je neprávem opomíjen. Jsem zvědavá, kdo z vás pozná jeho jméno podle fotografie a několika indicií. Ptám se tedy: Kdo je tento muž?

"Teď mě nerušte, musím jít trucovat. Beru si tam kytaru a prsátko." Koblížka odešla středem. My jsme na ni jen nevěřícně koukali.
"Prsátko?" ptal se Koblih. "Fakt si bereš prsátko?" smál se.
Koblížčina staršího bratra prsátko nerozhodilo. "Ať si jde. Zahrajeme si ještě jednou, jo?" A už stavěl figurky z Člověče do odvetného postavení.

Věty, které mi mluví z duše. Berte, prosím, tento článek jen jako "úschovu" toho, k čemu se ráda vracím.

 "To bude mít paní Hanička radost, že vás vidí", řekla nám v recepci mladá dívka, kterou jsem tu ještě neviděla. A to do penzionu pro staré lidi na kraji Prahy jezdím poměrně často. Sice ne tak často, jak by asi Hanička, moje stará teta, chtěla, ale minimálně jednou za měsíc. Během Vánoc tu bylo návštěv plno. "Je na pokoji, sestři?" ptala jsem se dívky. "Myslím, že je. Před chvílí jsem jí nesla mandarinky."

Určitě to znáte - před Vánocemi dostáváme pravidelně do e-mailových schránek nejrůznější odkazy na zpívající soby, hry se Santou Clausem, flash rozbalování dárečků, mutace vánočních koled i teskná přání, u kterých máme ronit slzy a poslat příslušný obnos na nejrůznější konta. Letos je to tady zase.

Zaujala mě zprávička z odkazem na web Škodovky, www.mojekoleda.cz. Můžete si vymyslet svůj vlastní text české koledy, přepsat slova, která vám pak systém přečte (bohužel nezazpívá, spokojit se musíte s hudbou na pozadí). Vybírat můžete mezi těmito vánočními písničkami: Štědrý večer nastal, Půjdem spolu do Betléma a Koleda, koleda, Štěpáne. Můžete si měnit i pozadí a klikat na mráčky, které se budou hýbat, na postavičky z Betléma a další blbostičky.

Jestli vás podobné předvánoční blbosti baví, zkuste si to, vypadá to nějak takhle: