Viděla jsem Baracka!

Nenechala jsem si to ujít. Včera ráno jsem se vydala k Hradu.

Už v půl sedmé jsem si dala sraz s Karolínou. Žila dlouhá léta v USA a Baracka doslova miluje. "Je tak, jak se to řekne česky, šarmantní!" Karolíně táhne na šedesátku, ač vypadá o dobrých dvacet let méně. "To si nemůžeme nechat ujít, Kobliho. To už třeba nikdy nebude!" Dala jsem jí za pravdu a po šesté hodině už byla v metru. Setkaly jsme se u Lorety a vydaly se směrem k zátarasům.

"Napijte se," řekl nám mladý policajt, když jsme vyndávaly láhve s vodou. Docela mě to překvapilo. Ale protože jsme ve flaškách neměly kyselinu, kterou bychom chtěly po Obamovi chrstnout, v klidu jsme ochutnaly minerálku s citronovou příchutí. Pak jsme musely vyndat bágly, ukázat foťáky, mobily i otevřít peněženky. Byly jsme propuštěny a rychle jsme šly co nejblíž k pódiu.

Musím se přiznat, že to byla moje první akce tohoto druhu. Obecně jsem k politikům velmi skeptická (obzvláště k těm českým). Ale návštěvu charismatického Baracka Yes, we can Obamy jsem vnímala spíš jako příjezd pana Někoho. A tak jsem vůbec netušila, jak to v "politickém" davu chodí, jestli vůbec prezidenta uvidím, nebo mu dokonce stisknu ruku. Na obojí nakonec došlo.

Dav se choval přesně podle psychologických příruček. Nanečisto skandoval, některé Američanky pištěly, jedné slečně kousek za námi se dělalo špatně. Lidí přibývalo, ani jsem se už neotáčela. Na pódiu stál zachmuřený příslušník tajné služby a očividně se nudil. VIP tribuna se začala plnit. Zahlédla jsem Kateřinu Jacques a vzpomněla jsem si na páteční Uvolněte se, prosím. Než jsem stihla Karolíně dovyprávět, kterak se paní Zelená u Krause ztrapnila, bylo to tady. Barack a Michelle.

Viděla jsem oba. Velmi zřetelně. A byla jsem nucena připustit, že prezident opravdu vypadá šarmantně, přesvědčivě, svěže, mladistvě, prostě symbol. Kult osobnosti začíná nabývat nové podoby, pomyslela jsem si. Karolína začala skandovat.

Michelle odešla a prezident asi půl hodiny mluvil. Řeč byla podle mého názoru moc pěkná. Ale hlavně, kdyby mi tenhle člověk říkal, že tráva je modrá a nebe žluté, asi bych mu taky uvěřila. Měl neuvěřitelné fluidum. X-faktor, který tolik hledala v českém rybníčku televize Nova, stál na pódiu kousek před námi. Tenhle člověk má dar od Boha, říkala mi pak Karolína. Doufám, že ho nepromarní. Spousta lidí mu věří. Je to takový novodobý Krysař, jen píšťalka mu chybí.

Řeč dozněla, dav aplaudoval a prezident s manželkou sešli mezi lid. Mezi nás. Týjo, snad si na něj šáhnu? říkala jsem si v duchu. Podám mu ruku? Co blbnu? Co mě to najednou popadlo? Týjo, americký prezident a takhle zblízka! Připadala jsem si jako schizofrenik. Věděla jsem, že se chovám divně, ale nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem mu něco říct. Koukla jsem se na Karolínu. V očích měla slzy. Za chvíli došli bodyguardi a my museli dát z rukou vlaječky. A pak, pak mi Barack podal ruku. A podíval se mi do očí. "Thank you!" ozývalo se na všechny strany. "Thank you!" A ruka Michelle. Proboha, ta ženská má snad větší charisma než její manžel. Takhle si představuju Dámu, povídala mi pak Karolína u kafe. "Ano, Praha je úžasná!" odpovídala první dáma na čísi dotaz. "Jsme rádi, že jste s námi!"

Když před projevem procházel kolem nás Václav Klaus, dav zdaleka nebyl tak nažhavený. Vše probíhalo v klidu, bez emocí. Zato teď endorfin stříkal na všechny strany. "Thank you, Mr. President!" slyšela jsem ještě zdálky. Konec představení, konec show, říkala jsem si.

Byla to show. Projev Baracka Obamy si nezadal s atmosférou velkých koncertů. A ať si teď říkáte cokoli, byla jsem ráda, že jsem byla u toho.