Jela jsem domů ze špitálu a hlavou se mi promítalo asi milion věcí. Auto jsem tentokrát nechala doma a vydala se na cestu vlakem. Už dlouho jsem nejela vlakem.
Paní doktorka byla hodná. "Ještě to nic neznamená, nemusíte se bát," řekla mi vlídně a vzala mě za ruku. Už dlouho mě nikdo dospělý nevzal za ruku. "Umíme to léčit, a máme vynikající výsledky. Přišla jste včas," dodala.
Já vím, že se nádory dají léčit. Když se přijde včas. Vím ale, že někdy se sice léčí, ale nevyléčí. Poznala jsem to na vlastní kůži. Na kůži mámy.
Koblih mě dneska pozval na oběd. Měl červené oči. Já měla nepřítomný výraz. Jedli jsme smažený květák a mlčeli jsme. Pak jsme se zvedli. On šel do své ordinace a já na nádraží.
Pozorovala jsem krajinu přes zašpiněné okno vlaku a nebrečela jsem. Už nemám kde brát slzy. Všechny vytekly. Už dlouho jsem nebrečela.
Na druhé zastávce si ke mně přisedla starší paní. "Vypadáte nějak smutně, mladá paní, měla byste se víc usmívat!" Byla oblečená do žluté a oranžové barvy a celá zářila. Zkusila jsem se usmát. Divila jsem se, že to ještě dokážu.
Vystoupila jsem a pomalu šla domů. Přemýšlela jsem, jak to řeknu ... - a pak mě napadlo, že vlastně není komu. Koblih to ví, sám mi paní doktorku doporučil - dětem nic říkat nebudu.
Začalo tu pršet. Sedím u stolu a nepřítomně koukám před sebe. Vzala jsem notebook a ťukám tahle písmenka. Přemýšlím, co mě čeká. Mám nevýhodu, protože to vím.
Vím, že mi bude zle. Vím, že si vyzvracím všechny útroby z těla. Vím, že budu prosit, ať už to všechno skončí. A vím, že to přežiju. Protože tu mám tři závazky. Povinnosti a radosti, kvůli kterým to tu ještě nemůžu vzdát. A já se jen tak snadno nedám. To mi můžete věřit.