Kulda se převalil na bok. Chtěl ještě spát, ale musel už vstávat. Volala ho máma na snídani. "A dál už nevím. Spisovatel asi nebudu," krčil Koblížek rameny a podával mi svou prvotinu.
"Navíc mě bolí ruka od psaní. Asi bych to měl napsat na počítači, ale to by bylo strašně pomalý," svěřoval se mi Koblížek včera večer.
"Jen si zkoušej psát rukou, aspoň se zlepšíš v češtině," mrkla jsem na něj. "Na počítači umí psát každý, to není takový problém. Ale hezky psace - to už chce trochu cviku." Snažila jsem se ho aspoň nějak motivovat k procvičení psacích písmen, protože už teď, v sedmi letech, škrábe jako kocour.
"A o čem by to mělo být?" ptala jsem se zvědavě.
"O Kuldovi. To je takovej kluk, kterej nechce chodit do školy."
Takže autobiografie, pomyslela jsem si.
"No to je dobrý nápad. A co se tam bude odehrávat?"
"To si ještě musím dobře rozmyslet. Nějak ho musím přemluvit, aby do tý školy šel. Ale nevím jak."
"A dáš mi to pak přečíst?"
"Jestli mě nebude bolet ruka a napíšu celých šest stránek, tak jo."
"Ty už víš rozsah své knihy dopředu?"
"Jo, vzal jsem si tři papíry - ale neboj, budou tam i obrázky, aby se čtenář nenudil."
"Tak to jo."
Aby ses, čtenáři tohoto blogu nenudil, také vkládám jeden obrázek:
