Tak jsme přežili. Vánoce, Silvestra, návštěvy, dárečky, blikací světýlka i rozležené cukroví. Všechno se vrátilo do normálu (hurá!) a máme zase skoro rok, než tohle šílenství vypukne znovu.
Nebudu popisovat naše svátky - byly standardní. Dětem svítila očička (to je na Vánocích to nejhezčí), papíry od dárků lítaly, na Silvestra jsme tradičně hráli hry a povídali, o půlnoci jsme si ťukli (je zábavné pozorovat, jak děti rostou a do dvanácti jich rok od roku vydrží víc a víc) a pak jsme je uložili do jednoho pokoje (letos v počtu dvanácti kousků). My dospělí jsme nešli spát - až na mě, vytuhla jsem už v půl jedné, bylo toho na mě dost. Ale když v osm vstala, ostatní uléhali. Takže teď tu kolem mě spí několik dospěláků, v dětském pokoji řádí dvanáct prťat a já půjdu za chvíli připravovat oběd.
Jsem zvědavá, co mě letos čeká. Loňský rok byl plný zážitků a já se občas cítila jak na horské dráze. Na horské dráze pod zemí. Cítím, že letos vyjede dráha na povrch, ale bude plná zatáček a hupanců. Vím, že změny ještě neskončily a že jich na mě ještě spousta čeká.
Asi budu muset vyřešit bydlení, resp. se opět přestěhovat. Nechci sem teď vypisovat všechny důvody, ale musím s tím něco udělat. Taky vím, že se změní můj pracovní život. Doufám, že k lepšímu. Taky vím, že budu zdravá. Nařídila jsem si to a chci to splnit.
Přes svátky jsem byla u kamarádky, která vykládá karty. Nešla jsem za ní kvůli kartám, chtěla jsem si jen popovídat. Bydlí ve starém domě, v krásném útulném bytě v podkroví. Když jsem seděla v pokoji a čekala, až se uvaří voda na čaj, můj zrak padl na balíček karet. Vzala jsem je do ruky a jednu vytáhla. Jen tak. Pro zábavu a ukrácení času. Podívala jsem se na ni a hromádku zase srovnala na původní místo. Myslím, že si pak Eliška všimla, že jsou karty trochu jinak, ale neřekla ani slovo. Já se taky nezmínila. Ale nedalo mi to a na netu jsem si pak našla, co jsem si vlastně vytáhla.
Kartu odvahy.
Tato karta ukazuje malý planý kvítek, který přijal výzvu skal a kamenů na své cestě ke světlu. Je obklopen aurou jasného zlatého světla, která vyjadřuje jeho drobnou osobitost. Nemusí se za ni stydět, jasnost jeho aury je rovna slunci. Ocitneme-li se tváří v tvář obtížné situaci, máme možnost volby - buď můžeme být rozmrzelí a hledat někoho, na koho bychom svalili vinu za své útrapy, nebo můžeme přijmout výzvu a růst.
Kvítek nám ukazuje cestu, jehož touha po životě jej vede temnotou ke světlu. Nesnaží se proti výzvám bojovat, ani se jim vyhnout, ani je odmítnout. Výzvy jsou prostě tady, a když se semínko stává květinou, musí je překonat. Stejně tak i ty měj odvahu růst a kvést.
Myslím, že to sedí.