Kobliha | Romantika

"Kobliho, ty už vůbec nejsi romantická," řekl mi Karel.
"Nezlob se, ale já nemám ráda romantiku. Nemám ráda kýče, nemám ráda unylé pohledy nad světlem svíček, ani vanu obloženou okvětními lístky. A dala bych si ten steak. Medium. A objednej láhev červenýho."
Večeři jsem si užila, i když jsme tam šli každý za jiným účelem. Já chtěla vidět dávného kamaráda a jemu se udělalo tak nějak smutno a hádejte, na koho si vzpomněl :)

Vyrostla jsem z romantiky. Jsem sarkastická, pragmatická, jízlivá (prý). Souhlasím. To jsem já.

Když mi bylo sedmnáct, s Karlem jsem měla nějaké techtle. I mechtle. Nosil mi domů růže a zdálky zdravil moji maminku. Taky mi kupoval banány v čokoládě. Ty já totiž můžu ve velkém i teď. Chodil se mnou na Navarovou, courali jsme se po Vyšehradě a měli jsme "svůj" strom ve Stromovce. Na poutích mi ve střelnicích vystřeloval papírové kytky, na plesech mě vedl při tangu (tancovat uměl senzačně) a v létě přikládal na oheň, abych si mohla opéct buřta. A vždycky, vždycky byl romantik. Pletl mi prstýnky z trávy, kupoval mi malá keramická srdíčka a psal mi dlouhé dopisy (mám je dodneška).

Pak se po Karlově boku objevila Kamila a já si trochu oddychla, protože i když jsem ho milovala, byl na mě - jak to říct - moc něžnej. Hodnej. Romantickej.

A já jsem pak zjistila, že nejsem na romantiky. Že mě nikdo neutáhne na růžové nudli, že na mě neplatí ťuťuňuňu. Že jsem po rozchodu s Karlem mohla konečně povolit ty obličejové svaly, které mi občas dělaly umělé úsměvy a uvědomila jsem si, že místo prstýnků z trávy mám radši pozvání na pivo :)

Karel se ozval po dlouhých letech. Sešli jsme se v hospůdce, objali se a myslím, že jsme oba měli ze setkání velkou radost. Dostala jsem kytici. Obrovskou kytici rudých růží. Nádhernou kytku. A pak jsme šli k zamluvenému stolu. A mně spadla čelist. Protože stůl vypadal jako v krematoriu, tolik tam bylo svíček. Hrála pomalá hudba, v malém salónku bylo přítmí - prostě scéna jak z romantického filmu. A já se začala... smát. Smála jsem se tak, jako už dlouho ne. Možná si obsluha myslela, že jsem nepříčetná, ale já si nemohla pomoct. Rozsvítila jsem světlo a sfoukla svíčky.

Pak jsem se uklidnila a vrátila se do reality. A pak mi Karel řekl větu, která je na začátku tohohle článku. A já zjistila, že má pravdu. Že jsem z romantiky navěky vyrostla. Bohudík :)

A co vy? Jak to máte s romantikou? :)