"Taky dvě stovky."
"Tak mi kousek ukrojte - ale jen malý plátek, prosím."
Zabalené už jsem měla dva kousky, tenhle byl třetí. Mladík hodil kus ukrojeného sýra na váhu. A já viděla, jak vyťukává číslo 234.
"Říkal jste dvě stovky, ne 234!" ohradila jsem se.
"To máte jedno, paninko, to už je jen detail!" Naštvala jsem se a řekla mu, že tenhle kousek nechci. Že mi stačí jen dva.
"A co já s tímhle budu dělat?"
Bylo mi to jedno. Beztak jsem platila necelých pět stovek. Za dva kusy sýra. Připadala jsem si ošizená a drží se mě to doteď.
Řekla jsem dětem, že si uděláme sýrový víkend :) Na zahradě jsme natrhali pažitku, děti ji nakrájely na kolečka, namazali jsme si chleby, posypali je pažitkou a přikusovali kousky sýra. Skvělá večeře! Já si pak otevřela červené víno a pokračovala v lukulských hodech.
Dnes jsme posnídali sýr :) A já pořád myslím na ty dva kluky na pražském farmářském trhu. Pořád si myslím, že mě okradli. A nepomůže tomu ani ta dobrota. Nemůžu si pomoct, v hlavě to mám. Přehlušilo to moji radost z čerstvé zeleniny, z nádherných kytek i parádní atmosféry.
Příště asi zůstanu u rajčat a kopru...