Jsem na Papričce. Podívejte se a přidejte se taky!
Zkušební KOBLIHA.PAPRICKA.CZ a dneska čerstvá CERNOBILA.PAPRICKA.CZ

14 let života zkrácených do hodiny a půl. Dokumentární film Heleny Třeštíkové o Katce - narkomance, která na horské dráze života většinou frčí shora dolů. A to poměrně rychle. Těch návratů výš není tolik. Už dlouho jsem neviděla tak působivý film.

Nikdy jsem to nezkoušela. A dneska mi padl do očí článek o automatickém psaní. Prostě sedíte, ruce na klávesnici a píšete, co vám slina na jazyk přinese (nebo něco z mozku do prstů spíš). Možná je na čase vyzkoušet si automatické psaní. Jenom nevím, jestli je blog tím správným místem... ale vy už jste tu zvyklí na ledacos :)

Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji.

Že je myšlenka virtuálních školních sešitů stará jako internet sám, je nasnadě. Přesto mi až dneska přišel jeden na oči. Předem přiznávám, že se po školních sešitech nepídím, bo jsem škole už dávno odrostla, ale téma by mohlo zajímat například Ohnětu nebo mladší ročníky. Já si nějaký pořídím na Univerzitě třetího věku (jestli se jí dožiju).

Školní sešit.cz (www.skolnisesit.cz) vypadá úplně jednoduše, má snadné ovládání, základní funkce - které ale pro tuhle aplikaci určitě stačí - a propojení s Facebookem a mobilem a dalšími moderními vychytávkami, aby se studenti nemuseli moc namáhat a získávali praxi v týmové práci :)

Dostala se mi do ruky zvláštní sklenice s hořčicí. Bylo na ní napsáno Novodvorská hořčice - vyrobená mnichy z kláštera Nový Dvůr. Až jsem se bála dát si ji k obyčejnému párku :)

Kamarád Petr říkal, že si ji jezdí kupovat k jednomu člověku v západních Čechách, když jede služebně kolem. Zaujalo mě to a trochu jsem se porozhlédla po pavučině informací. A byla jsem překvapená, protože o Trapistech jsem ještě neslyšela.

Mám závratě a do výšek se neženu. Když čtu u Sargo komínové články, mám vždycky závrať. Ale existuje jedna výjimka. Virtuálně občas lezu. Horolezu na virtuální skálu z písmenek. Hraju Horolezce. Nejsem sice nijak pravidelný hráč, leč jde mi to celkem dobře, musím říct. A čas od času mám chuť se odreagovat a skládat věty z písmenek, které mi nabídne počítač. A vylézt na horu dřív než soupeř.

"Fandóóóó!" ozvalo se dneska ráno v naší ložnici.
Otevřela jsem oko a podívala jsem se ke dveřím. Dvě bosé tlapičky stály na prahu, zbytek těla byl zahalen v mém modrém obršátku.
"Co tu děláš, Koblížko?"
"Jdu za tebou, Fando."
"Já jsem Fanda?"
"Jo. Budu ti tak žíkat. Fando, odvedeš mě dneska do školky? Nebo pojedu s taťkou?"
Musela jsem vstát a nenápadně se zmocnit svého šátku za bratru patnáct set.

Patlám se v tom. Přiznávám, že tahle zima je depresivní a ač jsem si nikdy nestěžovala na vztah počasí a své nálady, letos jsem poprvé pocítila, že je čas na sluníčko, na jaro a na energii.

"Mamí, složil jsem básničku. Chceš ji říct?" ptal se mě Koblížek před pár minutami.
"No samozřejmě, že ji chci říct." Miluju dětské básničky.
A protože jsem dopisovala článek, který mám zítra odevzdat, napsala jsem si mezi řádky i jeho verše:

Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš... najdete na mém blogu. Jdu teď cestou velmi zvláštní a mám z ní radost. Potkávám lidi, které bych k sobě asi dřív nepřitahovala. Měním se - a se mnou se mění i mí přátelé, kamarádi, sousedé i náhodní kolemjdoucí. Věřím na to, že člověk v určitém období přitahuje lidi, které potřebuje - aby mu pomohli, poučil se od nich, nebo aby ho třeba v něčem vykoupali - a on pak mohl pokračovat dál. Uvědomuji si to teď víc než kdy jindy.