Jako malá jsem si vydávala vlastní časopisy. Popsala jsem několik papírů a svázala je provázkem nebo stužkou. Někdy jsem je psala i víckrát (kopírku jsem k dispozici fakt neměla) a pár výtisků dala kamarádkám :) Moc mě to bavilo.
Jako velká pracuji v redakci. Popíšu moc stránek a pak sleduji, jak si moje články čtou kamarádky i úplně cizí lidi v metru. Vyznám se v terminologii, s velkou přesností odhadnu počty znaků, vím, co by lidi bavilo a jak napsat článek tak, aby se čtenář nenudil :) Někdy se daří víc, někdy míň. Ale vždycky je to náročné.
Jako pracující v "médiích" jsem postižená. U rozhovorů si nejdřív přečtu, kdo se ptá - pak teprve to, kdo je tázán. Hledám autory fotek a tiráže znám nazpaměť. Dost autorů znám osobně a vážím si jich. Některých víc, některých míň. Texty mých oblíbenců nikdy nevynechám a někdy naopak nečtu téma, které je zajímavé, ale nesedí mi autor. Je to se mnou složité.
A pak si řeknu, že napíšu něco do blogu. To mě vždycky bavilo. Nikdy jsem neměla problém s tím, najít téma nebo popsat úplně obyčejný zážitek. Někdy se mi to povedlo víc, někdy míň, někdy vůbec.
Teď jsem v situaci, kdy si řeknu, že něco napíšu do blogu - přihlásím se, chvilku civím na monitor a zase se odhlásím. Najednou zjišťuji, že nemám o čem psát nebo je to téma nad moje síly. Nebo nechci plácat blbosti.
Jsem asi přepsaná nebo co...