Kobliha | Nemůžu...

Mám depku. Sedím tady u stolu, klepou se mi ruce a snažím se nekřičet na děti. Koblížka tu jezdí na motorce a hádá se s bráchou o dřevěné kostky. "Bude Večerníček, běžte koukat!" snažím se nezvyšovat hlas. "My se NECHCEME koukat na Večerníčka!" Hůůůůůh!

Dneska tu byly dvě kamarádky s dětmi. Dvě rok a půl stará mimina převrátila náš příbytek vzhůru nohama. Holky přišly ráno (jako na kus řeči) a odešly před chvílí. A já to teď rozdejchávám. Koblih slouží a já jsem tu sama a šlapu tu v rozmačkaných tyčinkách, vylitých přesnídávkách a rozsypaných Lego kostičkách (víte, jaká je to paráda, když dvě cizí batolata vezmou obří krabici plnou Lega a vysypou ji na podlahu? Nemluvě o Koblížkově breku).

"Tak my zůstaneme na oběd," prohlásily dámy kolem jedenácté hodiny. Vyndala jsem o kus masa navíc a upekla kuře a umatlala bramborovou kaši. Všichni jsme se najedli a já sklízela nádobí. "Nedáme si kafíčko?" ptala se Lída. Tak jsme daly kafíčko. Pak ještě něco dobrýho a "nemáš prosím tě nějakou přesnídávku nebo bílý jogurt?" A tak jsem vytírala přesnídávku a bílý jogurt, protože "kdo by je krmil, najedí se sami".

Nebudu tu popisovat detaily té příšerné návštěvy, ale poté, co před chvilkou dámy odešly, sedla jsem si do kouta pokoje a začala se klepat vzteky. A teď se snažím vypsat to aspoň sem, abych se trochu uklidnila. Ale nejde mi to...

Koblížka začala řvát, protože šlápla na okýnko z Lega. Jdu ji utišit a dát spát. A pak si dám panáka. Na zdraví!