Minulý týden jsem byla s Koblížkem objednaná k lékaři. V devět hodin jsme tam měli být, vyjeli jsme radši dřív, protože člověk nikdy neví, kde ho která kolona zdrží. Praha byla celkem průjezdná, zaparkovala jsem taky hned, takže už po půl deváté jsme seděli v čekárně. Kupodivu sami. Z ordinace se ozýval hlasitý křik. Padala slova jako "blbec", "dělejte už" a "ku**a". Přede dveřmi jedny dámské pantofle.
Vzali jsme s sebou pexeso a hráli ho u malého stolečku v čekárně. Prohrávala jsem (jako obvykle), ale nemohla jsem se soustředit, ušima jsem rentgenovala dveře. ´Jedny boty – dámské, vevnitř pánský hlas a naše paní doktorka´- říkala jsem si a nějak mi to pořád nešlo dohromady. Začínala jsem být nervózní. Po deváté hodině už jsem se dívala na kartičku, jestli je opravdu ten den jako na kartičce a jestli jsme ve správném čase na správném místě. Byli jsme.
Před půl desátou se otevřely dveře. Vyšel chlapík tak kolem padesátky (možná míň..), přistoupil k nám na pár centimetrů a začal na nás křičet: "Dělejte! Rychle! Už tam čekají! Ještě si vemte tohle! Ale honem!" Koblížek se na mě zděšeně díval. "Klid, Koblížku, neboj se..."
Ale nepomáhalo to. Můj velký chlap začal brečet. Vyšla paní doktorka. "Nechte je, pane X., oni to zvládnou sami." Pan X. si to nemyslel. "Nezapomeňte nakrmit ježky, ať vám neutečou. A honem, je to blbec. Pantofle ven, kufry dovnitř", připomněl nám ještě, obul si ty dámské pantofle a zmizel....
Kdybych u Kyklopa četla, jak některý z jeho svěřenců radí někomu, ať nakrmí ježky, asi bych se smála. Určitě bych se smála. Ale tady mi nějak do smíchu nebylo...
Představila jsem si, co by se dělo, kdyby třeba pan X. (cca 90 kg) napadl naši paní doktorku (50 kg i se židlí)... Byla tam s ním v ordinaci sama a asi se taky nesmála...
I když jsem se původně chtěla zeptat, co to bylo za člověka, nakonec jsem to neudělala. Bylo mi to tak nějak hloupé... A na Koblížkovu otázku: "Mami, proč na nás ten pán křičel?" jsem řekla: "Byl to nemocný člověk, nemohl za to..." Blázna si totiž představuje "nějak jinak"...