Moje dítě, můj bůh

Koupila jsem si Týden a s velkým zájmem nalistovala stranu 38. Cítila jsem, že se mě téma Všechno pro dítě dost týká. Ale když jsem dočetla šestistránkový příspěvek Vladimíra Ševely, uklidnila jsem se. Tak zle na tom přece jen ještě nejsem.

Přesto musím s autorem souhlasit - ve svém okolí mám několik lidí, podle kterých by článek klidně mohl být napsán. Uvedu příklady (a jména opět měním, jak už jste na mém blogu zvyklí).

Gábina
Kdysi po gymplu se hlásila na vejšku, chtěla studovat práva. Nedostala se na ně a šla dělat. Do kanceláře za pár korun. Vzala si bohatého muže, teď mají tři děti. Gábina každý únor posílá novou přihlášku na univerzitu (ještě pořád se nedostala), muž dře jak kůň a děti mají "všechno". Gábina je taxikářka, ač oficiálně na úřadu práce. Vozí děti na golf, angličtinu, tenis, klavír a jánevímkamještě. Když se vidíme, cítí se spokojeně a má radost, že děti budou chytřejší a mít víc šancí.

Pavlína
Je to ten typ maminy, která má pocit, že její dítě MUSÍ umět plynule aspoň dva světové jazyky. Sama umí pár slovíček anglicky. Přesto na děti "mluví" - come to me, give me a kiss, chceš ještě jeden orange? nebo půjdeme do school. Její tříletá dcerka chodí na angličtinu a doma nesmí koukat na české pohádky. Maminka jí navozuje anglické prostředí. Když jde Mahulenka spát, přepne se z anglického programu na český a Pavlína usedne k seriálu na Nově.

Tomáš
Vzal si hodně mladou holčinu a hned měli dítě. Maminka je moc krásná a holčička taky. Blonďatá panenka s modrýma očima. Vždy perfektně "vystajlovaná". Holky spolu obrážejí konkurzy. Holčička ještě nehrála v televizi a maminka by to chtěla změnit. Chtěla by být princeznou s krásnými šaty. Obě by vlastně chtěly být princeznami. V televizi. V reklamě. V soutěži miss. A budou, maminka se postará.

Jak to tak píšu, uvědomuji si, že problém vůbec není v dětech. Že si jen nevyzrálí rodiče chtějí něco dohnat. Dokázat skrze své děti to, co nestihli. Nebo na co nemají. Potlačí sebe sama a všechno dají dítěti. Ať se má, jednou nás bude živit. Ať jede do ciziny, otrká se. A zaženou do kouta vzpomínku, kdy oni mohli jet do ciziny (třeba po škole), ale nechtělo se jim do cizího prostředí. Jejich dítě bude URČITĚ jiné. Průbojnější. Šikovnější. Chytřejší. Bohatší. Spokojenější...

nebo taky ne...

A teď mě omluvte, jedu do školky pro dvě děti a taky jdu zavolat Koblížkovi, že mu ta cesta z basketu trvá nějak dlouho :) A pak budeme péct cukroví.