vy třeba jo. Každopádně jestli ještě neznáte, jak vyděsit souseda v letadle, čtěte dál.

Včera večer jsem dětem povídala pohádku o Jeníčkovi, Mařence a perníkové chaloupce. Koblížkovi ne, toho už pohádky nebaví a čte radši dětské detektivky. Ale holky poslouchaly, ani nedutaly. Pak mě ale Koblížka zaskočila otázkou, nad jejíž odpovědí si lámu hlavu doteď. A říkala jsem si, že mi třeba pomůžete. Protože já dneska večer MUSÍM přijít s nějakou odpovědí (slíbila jsem to, chápete?) :)

Z dnešní ranní procházky mám tolik zážitků, že by to vydalo na několik blogových zápisků. Napíšu aspoň tenhle jeden.

"Ještě odmetu tyhle či lavičky a jdeme," prohlásila Koblížka a já rezignovala.
"Dobře, poslední tři lavičky a jdeme domů!" Boty jsem měla promočené, byla mi zima a přes padající vločky jsem pomalu neviděla na sáňky, na kterých se uvelebila Markétka. "Mamí, ních," halekala nadšeně nejmadší Koblížečka.
V parku jsme tou dobou stály na jednom místě u tří laviček už 40 minut.

Už dlouho jsme nehádali, co říkáte? V šestém kole jsem si pro vás připravila velmi zajímavou osobnost. Byl to Čech, dokonce velmi známý Čech, který je neprávem opomíjen. Jsem zvědavá, kdo z vás pozná jeho jméno podle fotografie a několika indicií. Ptám se tedy: Kdo je tento muž?

"Teď mě nerušte, musím jít trucovat. Beru si tam kytaru a prsátko." Koblížka odešla středem. My jsme na ni jen nevěřícně koukali.
"Prsátko?" ptal se Koblih. "Fakt si bereš prsátko?" smál se.
Koblížčina staršího bratra prsátko nerozhodilo. "Ať si jde. Zahrajeme si ještě jednou, jo?" A už stavěl figurky z Člověče do odvetného postavení.