Sněhový článek

"Ještě odmetu tyhle či lavičky a jdeme," prohlásila Koblížka a já rezignovala.
"Dobře, poslední tři lavičky a jdeme domů!" Boty jsem měla promočené, byla mi zima a přes padající vločky jsem pomalu neviděla na sáňky, na kterých se uvelebila Markétka. "Mamí, ních," halekala nadšeně nejmadší Koblížečka.
V parku jsme tou dobou stály na jednom místě u tří laviček už 40 minut.

"Pojďte už, Koblížek přijde ze školy, tak ať na nás nečeká," zavelela jsem za chvilku. Holky mě ale nemohly slyšet, protože ležely vedle poslední odmetené lavičky na haldě sněhu a dělaly andělíčky. Vytáhla jsem je ze sněhu, posadila na sáně a dala povel k odchodu domů. "Ještě rampouch, prosím!" Dala jsem každé do ruky rampouch ze stromu (jo, vím, že by se to nemělo) a nasadila si promáčené rukavice. "A jdeme!"

Sněhu si užívám. Možná proto, že v nejbližších dnech nemusím nikam autem. Protože být řidič, mám v očích smrt a na tachometru pětku, maximálně desítku (jsou tam vůbec tak malá čísla? Nebo začíná až na dvacítce?) Koblih si ježdění užívá. "Tývago, na Budějárně mi to parádně podklouzlo, ale vybral jsem to. Jen tak tak od stromu," měl v očích nadšení. Klučičí srdce je i v tom velkém chlapovi. "Ale těch pacošů, co teď chodí," vzdychl.

Včera jsem postavila sněhuláka. V ruce má smrkovou větev, na hlavě hrnec a místo nosu mrkev. Jen uhlí jsme neměli, tak má místo knoflíků a očí malé šišky. Kdy jste naposled postavili sněhuláka?

Včera jsem taky odmetla padesát metrů chodníku. Mám povídat, co všechno mě bolí? Prsty naštěstí ne, ale když píšu, cítím každý sval na rukou. Stejně tak na zádech a několik svalíků na nohou. Taky mám dva puchýře, heč. Ale věřili byste mi, že mě ta práce s lopatou docela bavila? A děti taky - zvlášť když jim pak Koblih udělal na dvoře iglú. Jsem zvědavá, jak dlouho vydrží.

A co vy, jak si užíváte sněhu? Kolik u vás napadlo? A jezdíte autem? Nebo se spoléháte na MHD? Nebo chodíte pěšky?