Kobliha | Jehličky a vědkyně

Z dnešní ranní procházky mám tolik zážitků, že by to vydalo na několik blogových zápisků. Napíšu aspoň tenhle jeden.

Cesta do školky
Nevím, jestli jste zkoušeli jet v tomhle sněhu, ledu a břečce kočárem. Nic moc, řeknu vám. Ale protože mi to přijde bezpečnější než autem (v naší čtvrti ještě neprojel ani pluh, takže co auta rozjezdila minulý týden, to zmrzlo, do toho napadal další sníh a teď to pomalu roztává a znovu přimrzá), vyrážíme s kočárkem každé ráno. Boby jsem Koblížce nechala ve školce, protože kočár a boby, to bych nezvládla. Takže vypadáme nějak takhle: první jde Koblížka tím nejhlubším sněhem, jednu ruku na plotech a zídkách, aby mohla sundat sníh. Za ní já s kočárem a vykulenou Margaretou :) Šineme si to ulicemi, uličkami i zkratkami a pořád ještě máme radost, že je bílo. Aspoň některé z nás.

Dneska jsme poměrně snadno dohonily paní, tipuju ji na čerstvou padesátnici, která šla opravdu hodně pomalu. Bílý kožíšek, sukně a silonky. Konec nohou se jí bořil do sněhu a já si říkala, proč nejde po chodníku, který byl sice zledovatělý, ale při troše opatrnosti se po něm dalo jít líp než v hlubokých závějích. Paní byla na první pohled DÁMA. Znáte je, ne? Rty namalované ostře červenou rtěnkou, zdravíčka barvy temně růžové a modré stíny. Na druhý pohled už byla dámou méně. "Kurva!" zaslechla jsem. "To mi zaplatí. To mi ZAPLATÍ!" Paní mluvila sice polohlasem, přesto jí bylo rozumět každé slovo. Předcházely jsme ji po chodníku a já pochopila, proč se brodí sněhem. Ono v patnácticentimetrových jehlách se asi opravdu jde líp sněhem než po kluzkém ledu.

V obchodě
Cestou ze školky jsem ještě zašla do supermarketu. Někdo na mě mával. Já vybírala pomeranče a mně neznámý pán běžel směrem k ovoci až od pečiva. "Katuško, Katuškóóóó!" volal a já se otáčela a hledala tu šťastnou. Ještě jsem netušila, že Katuška jsem já. "Jak se pořád máš?" ptal se mě. 
"To bude asi nějaký omyl, já nejsem Katuška."
"Nebuď skromná, Katuško!" Pán mluvil opravdu hodně nahlas a po téhle větě se obrátil k ostatním nakupujícím, kteří najednou taky potřebovali koupit pomeranče (ranní vzrůšo, to si přece nenechají ujít). "Podívejte se na ni. TAK SLAVNÁ a TAK SKROMNÁ! GRATULUJI!"
Začala jsem hledat skrytou kameru.
"Pane, opravdu si mě s někým pletete!"
"Takový úspěch. Takový úspěch!" opakoval pořád ten nešťastník a mě začalo zajímat, v čem že jsem tak dobrá.
"A co se mi tak povedlo? Jestli teda tady není nějaká skrytá kamera!" ptala jsem se toho dobrodince.
"Nedělejte, že nevíte. Takový OBJEV! A teď koukám, že máte malé děvčátko! O to těžší to muselo být, prosadit se v takové konkurenci!"
Lidi si mě začali prohlížet trochu pozorněji. Jedna paní dala Markétce bonbón.
"Představte si, že tahle mladá paní objevila lék proti zarděnkám u pavouků!"
Začala jsem se smát a taky si pána pozorněji prohlédla. Nevypadalo, že by si dělal legraci. Nedbale oblečený, každou rukavici jinou. Zřejmě nemocný člověk, pomyslela jsem si.
Paní s bonbónem mu odpověděla: "A kvůli tomu nás tady zdržujete? Taková blbost!" Vysypala zpátky pomeranče z pytlíku do regálu a pokračovala v nákupu. Já se s pánem rozloučila a šla si svoje pomeranče zvážit.