Je půl deváté, já ležím v posteli, na klíně notebook a prsty na klávesnici. I když už jsem dlouho nic nepsala, ukazovák si pořád pamatuje, že patří na F. Na klávesu s malým výstupkem. Sice to ví, ale odmítá efko zmáčknout. Neposlouchají mě, ruce moje.
Nakladatelství Fragment vyhlásilo soutěž pro všechny autory, kteří zatím nevydali své literární dílo. A protože je tu dost blogerů, kteří by se rádi pokusili napsat knihu, proč nezačít jako autor povídky pro dospělé.
Nesázím, nesoutěžím - nevyhrávám. Proto mě překvapil e-mail v pracovní schránce. Jen jsem koukla v náhledu na text, přílohu jsem pochopitelně neotevřela - rychle zkopírovala a smazala. Vím, že se ochuzuji o výhru MILIONU EURO (haha), ale radši žádné překvápko než počítač plný broučků a virušáků.
Tak jsme přežili. Vánoce, Silvestra, návštěvy, dárečky, blikací světýlka i rozležené cukroví. Všechno se vrátilo do normálu (hurá!) a máme zase skoro rok, než tohle šílenství vypukne znovu.
Nebudu popisovat naše svátky - byly standardní. Dětem svítila očička (to je na Vánocích to nejhezčí), papíry od dárků lítaly, na Silvestra jsme tradičně hráli hry a povídali, o půlnoci jsme si ťukli (je zábavné pozorovat, jak děti rostou a do dvanácti jich rok od roku vydrží víc a víc) a pak jsme je uložili do jednoho pokoje (letos v počtu dvanácti kousků). My dospělí jsme nešli spát - až na mě, vytuhla jsem už v půl jedné, bylo toho na mě dost. Ale když v osm vstala, ostatní uléhali. Takže teď tu kolem mě spí několik dospěláků, v dětském pokoji řádí dvanáct prťat a já půjdu za chvíli připravovat oběd.
