Kobliha | Prý

Je půl deváté, já ležím v posteli, na klíně notebook a prsty na klávesnici. I když už jsem dlouho nic nepsala, ukazovák si pořád pamatuje, že patří na F. Na klávesu s malým výstupkem. Sice to ví, ale odmítá efko zmáčknout. Neposlouchají mě, ruce moje.

Táhne se to, Kobliho, buď trpělivá, říkal mi Koblih minulý víkend. To bude zase dobrý, Anďoušku, říká moje máma a vaří polívku. Řekl jsem paní učitelce, že jsi nemocná, hlásí Koblížek a úkoly nosí do školy nepodepsané. Jen ležte, říká naše chůva a jde s holkama odehrát další partičku pexesa.

A tak ležím. Ležení mě nebolí. Jinak mě bolí všechno. Prsty na rukou, břicho, nohy, krk i uši. Někdy víc a někdy míň.

Ležím a lituju se. Někdy. Někdy mám síly na rozdávání. Někdy bych potřebovala dárce. Nejen krve. I energie, elánu a optimismu.

Dneska mi energii dala Sargo. Na dálku. Trochu energie na krátký článek. Takovou krátkou zprávu, že zatím žiju.

A venku sněží - prý.

Tentokrát bez komentářů.