Chodím spát se slepicemi. Můj život se omezil na věci, které jsou potřebné. Není jich moc. Spánek, práce, starost o děti. Mezi nepotřebné patří žehlení, větší úklid, kafíčka s kamarádkami a milion dalších věcí. Omezila jsem se na nejnutnější fungování. Nouzový režim. Dneska přetahuju. Je už čtvrt na deset a já jsem vzhůru. Běžně chodím spát s Margaretou a vstávám, když mi Koblížka skočí na peřinu.
Je to legrace, taková změna úředního papíru. Dva lidi, kteří se dřív museli dohodnout na všech prkotinách i důležitostech a kteří velkoryse (někdy až příliš) akceptovali názor toho druhého, teď najednou staví obranné zdi a sem tam vypustí i jedovatý šíp. Po těch letech společného soužití velmi přesně mířený. A trefí se do středu terče. Neomylně.
Změny jsou od toho, aby člověka někam posunuly. Pokud jde o mne, posunula jsem se nějak moc. A nevím, jestli dopředu nebo spíš couvám. Ale sunu se rychle. Změn je teď prostě nějak víc pohromadě.
Minulé dny a týdny jsem žila nevirtuální život. Událo se u nás moc věcí, o kterých snad někdy napíšu. Ale protože se nahromadilo i několik perliček, které přináší život jen tak mimoděk, řekla jsem si, že je na čase sednout ke klávesnici a naťukat to sem.
