A tak teď třeba řešíme, jestli střídavou péči. Koblih je pro všemi deseti. Trošku mu to kazí Ivetka. Ta není pro vůbec. Nedivím se jí. K jednomu miminu si na týden přibrat tři cizí děti. Já souhlasím s podmínkami jako stejná škola, stejné kroužky, co nejmíň zásahů do života dětí. Souhlasím, ale vím, že tohle Koblihovi v nové rodině neprojde. Souhlasím trochu škodolibě, přiznávám.
A pak přijdete domů, a protože Koblih je teď ve fázi stěhování (stěhujeme se všichni, leč my o pár týdnů později), zjistíte, že nad jídelním stolem už nevisí ten obrázek, který tam visíval léta. Budiž. A pak si všimnete lístku na stole: Vzal jsem si z krabice na půdě pár věcí, které už byly Markétce malé. Budiž. A pak jdete do kuchyně a na stole ve váze je patnáct tulipánů. Budiž.
Zjistila jsem, že jsem v podstatě klidný člověk. Vždycky jsem si myslela, že až tahle chvíle nastane (znáte ty katastrofické scénáře napsané v duchu po shlédnutí dramatických filmů?), budu hysterická, případně mě budou odvážet na psychiatrickou kliniku nebo budu polykat tuny prášků na uklidnění. Nic z toho. Jako by se mě to ani netýkalo, tak si připadám. Otupěle. Funguju jako dobře promazaný stroj. Odvézt děti, do práce, z práce, pár schůzek, hledání právníka, přivézt děti, uvařit, uklidit, pořád dokola.
Těším se, až se z toho snu proberu. Těším se, až se mi zase bude chtít jít do kina, až si půjdu koupit něco na sebe, až budu sedět s kamarádkami v kavárně a plkat o blbostech. Těším se a doufám, že to bude brzy.