KOBLIHA
Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!
A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.
|
Článek Jako blázen...
Komentáře k článku: Jako blázen...
inenaso: Děvče,děvče, tohle má občas každý tak z toho nedělej žádnou vědu. Já taky věčně frflala, že sedí pořád u vysílačky nebo počítače a dnes si říkám, jen kdyby tady seděl, ale vím, že kdyby tady seděl, že bych zas frflala.
To je vidět, že jsme normální!!! Ona ta Ilona možná,..
imperatrice: Já se musim smát. Právě jsem napsala víceméně stejnej článek 
Dneska je asi nějaký divný ovzduší. Vlastně se v tom tvým článku poznávám v téměř každý větě.
Ty věčně nespokojený lidi... Já myslim, že já nikdy nebudu úplně spokojená a vždycky budu hledat něco víc, něco jinýho, něco novýho a nikdy nedám pokoj. Akorát že někdy to na mě bude doléhat víc (jako právě teď) a někdy míň.
keigi: To je počasím a nedostatkem informací. Např. - Ilona má sice manžela, dvě děti a finančně fajn práci, jenže!
... věděla si, že Ilona trpí nadměrnou potivostí? Že se její manžel do 19 jmenoval Marie a ještě se z toho úplně nedostal? Že jedno z jejich dětí za tři roky zabije štěnátko? CO? HA! Vidíš, nevěděla. Ještě chceš být jako ona?!
newold®blbne.cz: Zrovna jsem chtěla říct cosi v podobném duchu, ale tak květnatě jako Ty bych to nezvládla. 
Miluju Keigiho!!! 
newold®blbne.cz: Je to o jménech. 
V práci máme Ilony dokonce dvě a obě žijí přesně tak, jak to popisuješ Ty. Jednu z těch dvou mám v kanceláři, hnedle přes stůl, a můžu Ti říct, že ve skutečnosti šťastná není ani trochu - přestože je opravdu jako Ilona Tvá.
Nikdo není úplně spokojený, ale jen málokdo to přizná. 
lvice: Ilona kecá. Lidi se tvářej šťastný, ale ve skutečnosti nejsou. Každý má problémy, každý je s něcím nespokojený.
valach-ostrawski: Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci aby jenom hřála.
(Zdeněk Jirotka, Saturnin)
sargo: Bez nespokojenosti by nebylo pokroku. Casto je ovsem nespokojenost nedostatkem pokory. Nekdy take neschopnosti se radovat a prijimat uspech. A nebo i neschopnosti zit ted, v soucasnost, ne vecnym rozhlizenim dopredu dozadu. Ale kdyz ono bez ni neni pokroku! Spokojene zit, to se clovek musi naucit jako vsechno ostatni. 
davidhavel: Ahoj Kobliho! Zdravím Tě po dlouhé době a rád se dočítám, že chemo už máš úspěšně za sebou, takže.... 
?! A k tématu článku: takovéto období, kdy mě štve téměř vše a všichni, ačkoli k tomu nemám vlastně žádný důvod mívám tak jednou za čtvrt roku taky... někdy to trvá den, jindy dva, tři ale podstatné je, že to zase přejde - tedy alespoň u mě. Nejvíc toto prožívám když jsem nespokojený v práci nebo úplně bez práce, což je právě teď, takže moc dobře vím, o čem píšeš. Každopádně rád jsem Tě zase viděl *cte* 
klára: ja si myslim, ze proste ted mas vsechny rachoty sveho zivota za sebou a premejslis co dal. Nedejboze aby prisel dalsi rachot.
myslim ze lidi kecaj, ze se maj dobre a ze jsou spokojeny, kdyz s nimi jsi dyl, treba cely vikend, vyleze z nich, ze taky resej.
Pocit zmeny praci, to se proste obcas stava, me treba kazde dva roky.
ladys: Milá Kobliho,já jsem to zažila taky a je na to jen jeden lék zamilovat se.Pak vidíš a cítíš Vše úplně jinak.