KOBLIHA
Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!
A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.
|
Jedna smrt a milion komentářů
29. leden 2007 | 11.56 |
Když jsem se ráno dozvěděla o smrti Karla Svobody, něco ve mně úplně vyhrklo. Jako by umřel někdo, koho jsem znala. Přitom jsem pana Svobodu nikdy neviděla. Pustila jsem si počítač a chtěla vědět, jak se to stalo. Možná zvědavost, říkáte si. Asi jo.
Dozvěděla jsem se to, co už taky všichni víte. Zastřelil se na zahradě svého domu. Z důvodů, které znal jen on - snad nějaká těžká nemoc, problémy stárnutí, co my víme? A pak jsem otevřela i komentáře k článku. A asi jsem to neměla dělat. Jeden nenávistnější komentář než druhý. Pár slov útěchy a kondolence mezi haldou hnusu a sprosťáren. Napadlo mě: Co k tomu ty lidi vede? Proč mají touhu se tak vyjadřovat? Kde vzali ten pocit, že oni jsou ti, kteří všemu rozumějí? Nevydržela jsem to číst a diskusi zase zavřela. Viděla jsem, že některé servery komentáře raději zrušili. Znali "své" čtenáře.
Je mi líto paní Venduly i malého chlapečka. Budou to mít asi těžké (ostatně jako každá máma, které zemře manžel). Říkáte si: Nebudou to mít tak těžké, jsou zabezpečeni, mají spoustu peněz a někdo se o ně určitě postará? Proč by to kvůli tomu měli lehčí? Že nemusejí počítat, jestli si koupit šunku nebo jet na dovolenou k moři? I tyto otázky řešili diskutující.... Myslím, že v tomhle je na tom každá máma stejně - ať je při penězích, nebo ne. Táta prostě vždycky chybí...
Jeden z diskutujících sebevědomě prohlašoval, že jen slaboch si vezme život. A druhá komentující odpovídala: Až se ti objeví boule za uchem, budeš třeba mluvit jinak. Když jsem byla mladší, všechny sebevrahy jsem odsuzovala právě jako ten komentující. Jak si někdo může vzít život? Ptala jsem se. Vždyť si ho sám nedal?! Moje víra (ne, nejsem katolička) mi říká, že já si život vzít nemůžu. Ale už nejsem tak radikální ve vztahu k druhým. Od doby, kdy se oběsil můj děda, sebevrahy tak trochu chápu. A neodsuzuji. Necítím se být oprávněná někoho odsuzovat.
Jsem smutná z toho, když vidím, kolik zloby mezi námi je. A "anonymita" internetu tuhle zlobu ještě víc vysouvá na povrch.
Moc držím palce všem pozůstalým. A Kubíkovi. Ať to bez taťky zvládne co nejlíp.
Dozvěděla jsem se to, co už taky všichni víte. Zastřelil se na zahradě svého domu. Z důvodů, které znal jen on - snad nějaká těžká nemoc, problémy stárnutí, co my víme? A pak jsem otevřela i komentáře k článku. A asi jsem to neměla dělat. Jeden nenávistnější komentář než druhý. Pár slov útěchy a kondolence mezi haldou hnusu a sprosťáren. Napadlo mě: Co k tomu ty lidi vede? Proč mají touhu se tak vyjadřovat? Kde vzali ten pocit, že oni jsou ti, kteří všemu rozumějí? Nevydržela jsem to číst a diskusi zase zavřela. Viděla jsem, že některé servery komentáře raději zrušili. Znali "své" čtenáře.
Je mi líto paní Venduly i malého chlapečka. Budou to mít asi těžké (ostatně jako každá máma, které zemře manžel). Říkáte si: Nebudou to mít tak těžké, jsou zabezpečeni, mají spoustu peněz a někdo se o ně určitě postará? Proč by to kvůli tomu měli lehčí? Že nemusejí počítat, jestli si koupit šunku nebo jet na dovolenou k moři? I tyto otázky řešili diskutující.... Myslím, že v tomhle je na tom každá máma stejně - ať je při penězích, nebo ne. Táta prostě vždycky chybí...
Jeden z diskutujících sebevědomě prohlašoval, že jen slaboch si vezme život. A druhá komentující odpovídala: Až se ti objeví boule za uchem, budeš třeba mluvit jinak. Když jsem byla mladší, všechny sebevrahy jsem odsuzovala právě jako ten komentující. Jak si někdo může vzít život? Ptala jsem se. Vždyť si ho sám nedal?! Moje víra (ne, nejsem katolička) mi říká, že já si život vzít nemůžu. Ale už nejsem tak radikální ve vztahu k druhým. Od doby, kdy se oběsil můj děda, sebevrahy tak trochu chápu. A neodsuzuji. Necítím se být oprávněná někoho odsuzovat.
Jsem smutná z toho, když vidím, kolik zloby mezi námi je. A "anonymita" internetu tuhle zlobu ještě víc vysouvá na povrch.
Moc držím palce všem pozůstalým. A Kubíkovi. Ať to bez taťky zvládne co nejlíp.
Komentáře
| RE: Jedna smrt a milion komentářů | kobliha.. | 30. 01. 2007 - 22:59 |
| RE: Jedna smrt a milion komentářů | aktérka | 01. 02. 2007 - 19:13 |
 RE(2x): Jedna smrt a milion komentářů |
kobliha.. | 09. 02. 2007 - 17:17 |
| RE: Jedna smrt a milion komentářů | basnicky* | 06. 02. 2007 - 21:56 |
| RE(2x): Jedna smrt a milion komentářů |
kobliha.. | 09. 02. 2007 - 17:20 |
| RE(2x): Jedna smrt a milion komentářů |
ivzez | 11. 02. 2007 - 15:25 |
| RE(3x): Jedna smrt a milion komentářů |
kobliha.. | 13. 02. 2007 - 07:45 |
| RE: Jedna smrt a milion komentářů | dimitrovova | 06. 02. 2007 - 23:56 |
| RE(2x): Jedna smrt a milion komentářů |
kobliha.. | 09. 02. 2007 - 17:26 |
| RE: Jedna smrt a milion komentářů | dimitrovova | 07. 02. 2007 - 00:07 |
| RE(2x): Jedna smrt a milion komentářů |
kobliha.. | 09. 02. 2007 - 17:22 |
| RE: Jedna smrt a milion komentářů | jajkab | 19. 02. 2007 - 18:16 |
| RE: Jedna smrt a milion komentářů | maura | 07. 03. 2007 - 22:03 |