My dělali dýničky tři. Každému dítěti jedno. Musím říct, že jsou pryč doby, kdy jsem nadšeně dlabala obrdýně. Co je malé, to je roztomilé, řekla jsem dětem a snažila je o svých slovech přesvědčit. Všichni budou mít obry, my budeme mít tři malinké roztomilé pididýně. Ani se moc strašidelně netvářily.
Večer jsem se šla podívat, jestli sousedovic dýně ještě svítí. Uviděla jsem něco, co mě velmi překvapilo.
Prokopovi stáli na zahradě a OBLÉKALI svou dýni DO PYŽAMA! Popřáli jí dobrou noc, zhasli svíčky a odešli. Byla jsem z toho trochu v šoku a včerejší večer trávila pokukováním po dýni v pyžamu. Že nevíte, kam jsem se šla podívat hned ráno? Ano, na sousedovic zahradu. Byla tam. Pořád v pyžamu.
Dopoledne jsme šli na hřbitov. Zapálit svíčky, vzpomenout na prababičku a dědu. Byla zima, sychravo, ale docela jsme si procházku užili, děti sbíraly barevné listy a po návratu jsme si dali teplý čaj. Já podvědomě zamířila k oknu. Dýně u sousedů už neměla pyžamo. MĚLA MODRÝ ROLÁK, ČEPICI A ŠÁLU.
Tak nevím. Jsem blázen já, dýně, nebo Prokopovi? :)