Přiznám se, že jsem měla strach. Neuměla jsem si představit nic konkrétního. Viděla jsem jen ženskou v dlouhém hábitu, s dlouhými červeně nalakovanými nehty, kouli v jedné ruce, na rameně kocoura. Skutečnost byla daleko prozaičtější. Přišla jsem do jednoho pražského bytu, starší paní mě pozvala ke stolu, nabídla čaj, zadívala se na mě, nechala mě sejmout karty a už to začalo.
Že uhodla mé problémy a dokázala je pojmenovat, to bych ještě dokázala pochopit. Šikovný psycholog to určitě zvládne. Ale když se dotkla strunky v mém srdci nejhlouběji schované, dorazila mě. Vytáhla na světlo situaci, která mě hodně zasáhla a na několik let mi totálně změnila život. Říkala jsem si: To není možné. To přece NEMŮŽE VĚDĚT! Jak to proboha mohla uhodnout? Přece jí to nemohly říct ty karty! Začala tu smotaninu pomalu rozmotávat. Dostaly jsme se až k jádru pudla. K jádru, od kterého se odvíjí mé nynější trable. Nebudu konkrétní, protože tohle je přece jen blog. Třeba někdy...
Po dvou hodinách jsem se omráčená vypotácela z bytu té moudré a laskavé "čarodějnice". Najednou to bylo všechno jednodušší. Viděla jsem své problémy z trochu jiné stránky a najednou mi ťuklo, jak bych je mohla vyřešit. A věděla jsem JAK. Sedla jsem si v parku na lavičku a dala se do breku. Bulela jsem tam jak malá holka. Nevadilo mi ani, když začalo pršet. Seděla jsem na té mokré lavičce, slzy jak hrachy, promočená na kost. Lidi na mě koukali jak na blázna. Ale mně to bylo jedno. Věděla jsem v tu chvíli, že se něco zlomilo a že bude líp. A najednou už jsem nebyla ta tvrdá, realisticky myslící bytost. Začal ve mně hlodat červík pochybností. Co když něco mezi nebem a zemí fakt existuje? A co když to fakt dokáže POMÁHAT?!
Aktualizace: Za všechny Vaše e-maily, vzkazy i zprávy, ve kterých chcete kontakt na kartářku, děkuji. Nicméně respektuji její přání a jméno ani adresu už neuvádím. Kontakt jsem poslala asi deseti lidem, potom mi paní "čarodějnice" volala, že už absolutně nemůže přijmout nové klienty. Tak jen abyste neřekli, že jsem se na vás vykašlala ;)