O Nově, jedné fotce a tetě v nebi

Nenapadlo by mě, že se dá sobotní večer trávit takhle. Ale asi dá.

Jsem sama doma, děti už spí, já koukám na televizi zabalená do deky a s notebookem na klíně. Na stolku uvařený čaj a na talířku hroznové víno. Mám depku pepku, nic se mi nechce, tupě zírám do blba a prsty mi teď běhají po klávesnici úplně samy - bez přítomnosti mozku. Takže tenhle článek berte s tímto vědomím, prosím.

Zapnula jsem TV Novu. Běží nějaké vyhlašování nevímčeho. Uvádí to Mareš a před sebou má cedulku cestovky ESO. Nenapadlo by mě, kam až se dá dojít s únavou - k tupému zírání na bednu.

Dnešek jsem strávila uklízením. Nebo spíš vyklízením. Celá rodina jsme se sešli v domě zemřelých příbuzných - teta následovala strejdu do nebe před měsícem a v domě nezbyl nikdo. Bylo potřeba ho vyklidit, blízcí pozůstalí nejsou, teta se strejdou neměli děti. A tak jsme celý den nořili ruce a hlavy do minulosti, do vzpomínek, do věcí, které umřely spolu s nimi, do fotek, do obrázků, do vůní i pocitů.

Trochu jsem se bála toho, že se příbuzní budou tahat o cennosti, které v domě zůstaly. Znala jsem to z filmů a v duchu se modlila, ať se to obejde bez podobných trapností. Obešlo. Naštěstí. Vzala jsem si po nich jeden hrneček a několik fotek. Taky jeden malý obrázek, který se mi líbil od doby, kdy jsem k nim chodila jako malá holka. Je to černobílá fotka, na které je malé dítě na koloběžce. Krátké šortky, pruhované tričko, lišácký úsměv a jedno přivřené oko. Ten kluk se jmenoval Ládík a vůbec nevím, kdo to byl. Ale ta fotka je úžasná. Pověsila jsem si ji do pracovny.

Věci jsme nastrkali do beden a odvezli. Tak porůznu. Něco do charity, něco do antikvariátu, něco do starožitností, něco do kontejnerů. Není to všechno hotové, ale z nejhoršího jsme to dali dohromady a vyhlásili služby na příští týden.

Bylo to náročné - hlavně psychicky. Ale moc jsem si užila rodinné soudržnosti, i když to teď dopadlo tak, jak dopadlo. Totální únavou.

Na Nově zpívá Ewa Farna a nějaký kluk ze Superstar. Asi jdu spát.