Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

willow*: Jej, já se červenám , strašně moc děkuju za ta slova...
I ty, Kobliho a Keigi a Tenisáku a Ohněto a Valachu a ... že já jsem někoho zapoměla? Zkrátka i vy z píše.cz jste jako moje rodina.
Jedním z mých povahových rysů je to, že si strašně rychle utvořím na někoho jakési pouto. A to i přesto, že ten člověk je pro mě vlastně jen imaginární, člověk, kterého nejspíš nikdy neuvidím. A ono možná se dá o člověku mnohem víc poznat ze slov tady, než kdybych ho "znala" osobně.
A ikdyž jsem zradila píše.cz (což doufám takhle nikdo nebere), tak se k vám zmíněným pořád ráda vracím
A ty, Kobliho moje pocukrovaná (ne, to zní hrozně) jsi jako moje... no nevím, každopádně jsi takové moje sluníčko
A už se nemůžu dočkat, až se to malé koblížátko narodí a my si budeme číst o tom, jak znovu kupuješ pleny a jak nemůžeš v noci spát.
P.S.: jej, a já vzhled změnila, jelikož se mi zdál až takový MOC mírný... no tak ještě to promyslím (i když pořád ve skrytu duše doufám, že nejde o vzhled)
P.P.S.: a k tomu růžovému vzhledu... víš, že Tvé stránky jsou vlastně jediná možnost, kde snesu růžovou? Tuhle barvu sice nemám ráda, ale prostě k Tobě už tak nějak patří, vlastně to tu ani jiné neznám...
Tož jsem se rozepsala a zase půjdu.
Ještě jednou moc děkuju...