liška: Když jsem začala s blogařením, ihned o tom věděl taťka, který to svým způsobem bral jako dobrý nebo přinejmenším zajímavý nápad, věděla to taťkova přítelkyně, která ohromným způsobem podporuje každičkou mou snahu psát (), veděla to i mamka, která to ovšem brala jako naprostou pitomost. Moje rodina se na mé stránky mrkla jednou dvakrát, víckrát neměla čas, a tak doma Liščí doupě upadlo v hluboké zapomnění. Ne, že by mě to nějak trápilo
Jinak v mém okolí...dnes už o Doupěti ví více lidí, než je dle mého názoru zdrávo Přece jen to má vliv na to, jak moc se virtuálnímu světu otevřu. Víc se kontroluji, když vím, že si mé výplody přečtou i lidé, kteří mě znají osobně.
Nicméně, mou ješitnou liščí povahu vždy náramně polechtá, když slyší nějakou pochvalu...proto jsem otázku své anonymity téměř přestala řešit