Dneska mě pobavil jeden z vyšetřovaných. Ráno byla poměrně zima, tudíž jsem děti nabalila do bund a čepic. Sama v delším saku a dlouhých kalhotách. Tlačím kočár a za ruku držím Koblížku. Procházíme kolem laboratoře, když proti nám běží kulturista. Asi třicet let, všude samý sval, v bílém upnutém tričku s krátkým rukávem a v šortkách. Ohlédla jsem se, byl to fakt pěknej chlap.
Dala jsem Koblížku do školky a s Margaretou se pomalu vracím domů. Zase kolem laborky. Kulturista seděl na lavičce před domem, bílý jako to jeho značkové triko, palcem si přidržoval čtvereček gázy na vpichu v loketní jamce. "Nemá bo?" ptala se Markétka a ukazovala na jeho ponožky (bílé). Fakt neměl boty. Přišla jsem k němu blíž.
"Můžu vám nějak pomoct?" ptala jsem se. "Nemáte boty," přidala jsem malé upozornění.
Podíval se na mě a dramatickým hlasem pronesl: "Brali mi krev."
"To jsem poznala, vidím, že si držíte tu gázu. Myslím, že už to můžete pustit a vyhodit."
"Ani mi to nezalepili!" tvářil se dotčeně.
"Oni to většinou nelepí," snažím se kulturistu uklidnit. "Ale kde jste nechal boty?"
"Já nevím, asi tam. Mně brali krev."
Šla jsem do čekárny a zeptala se, jestli se tam náhodou nenachází sportovní boty. Byly tam. Vzala jsem je a šla zpátky ven.
"Tady máte, obujte se."
"Nemůžu se obout, protože si musím držet ránu po vpichu."
"Nemusíte, to už nepoteče."
Pomalu odhrnul čtvereček. Usmál se. "Fakt neteče. Podívejte na tu díru!"
Koukla jsem se na vpich a v duchu se smála. Ani nebyl vidět.
"No vidíte. Tak se obujte, ještě nastydnete."
"Díky moc. Můžu se zeptat: Brali VÁM někdy krev?"
Povzdychla jsem si. "Mockrát. Ani bych to nespočítala."
"No vidíte. A divíte se mi, že jsem z toho tak vykolejenej? Vždyť to STRAŠNĚ BOLELO!!!"
Rozloučili jsme se. Ještě jsem se otočila a viděla jsem, jak si obul boty. Pak se zvednul, nasadil zase svůj vzpřímený postoj a sebevědomým krokem odešel do svého světa. Do světa bez bolesti a bez odvahy.