KOBLIHA
Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!
A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.
|
První rodinná fotka na blogu
3. říjen 2007 | 12.12 |
Nikdy jsem si nemyslela, že by k tomu došlo. Abych dávala své soukromé fotky na veřejný prostor. Ale když už Koblih prozradil jméno (ne, opravdu jsem to nechtěla), přicházím taky se svou troškou do mlýna. Tady máte fotku Markétky. V okamžiku blesknutí jí byl necelý den.
Průběh porodu vám líčit nebudu, jen v kostce. Večer, když jsem psala příspěvek o tom, že rodím, mi odtekla plodová voda. Takže jsem věděla, že mám ještě pár hodin čas. Fakt to není tak, jak bývá v televizi. Že ženská jednou hekne a do půl hodiny rodí :) Stihla jsem si ještě naorganizovat hlídání, umýt si vlasy a tak - no a večer jsme vyrazili do porodnice. Porodopis jsem už měla sepsaný, takže jsem noc strávila v takovém celkem útulném pokojíku. Občas jsem si hekla, chvílemi jsem spala, kecali jsme s Koblihem (byl tam se mnou). Ráno pár kontrol, začalo přituhovat. Opět jsem vykřikovala, že to nemůžu přežít - a opět jsem brečela radostí, když mi Markétku položili na břicho.
Protože se Koblíženka malá narodila s drobnou vývojovou vadou (věděla jsem o ní dopředu z ultrazvuků a speciálních vyšetření), musely jsme si trochu pobyt v porodnici prodloužit. Ale už jsme doma, je nám fajn, já si užívám toho úžasnýho pocitu, kterýmu se říká láska mateřská :) a jsem moc ráda, že je Markétka mezi námi. Ještě ji čeká jeden drobný zákrok a pak už to snad bude v pohodě.
Takže ještě jednou: Moc díky za všechny vaše komentáře a povzbuzující slova! Jsem moc ráda, že vás mám! (ale to už se zase opakuju) :)
Hezký den!
Průběh porodu vám líčit nebudu, jen v kostce. Večer, když jsem psala příspěvek o tom, že rodím, mi odtekla plodová voda. Takže jsem věděla, že mám ještě pár hodin čas. Fakt to není tak, jak bývá v televizi. Že ženská jednou hekne a do půl hodiny rodí :) Stihla jsem si ještě naorganizovat hlídání, umýt si vlasy a tak - no a večer jsme vyrazili do porodnice. Porodopis jsem už měla sepsaný, takže jsem noc strávila v takovém celkem útulném pokojíku. Občas jsem si hekla, chvílemi jsem spala, kecali jsme s Koblihem (byl tam se mnou). Ráno pár kontrol, začalo přituhovat. Opět jsem vykřikovala, že to nemůžu přežít - a opět jsem brečela radostí, když mi Markétku položili na břicho.
Protože se Koblíženka malá narodila s drobnou vývojovou vadou (věděla jsem o ní dopředu z ultrazvuků a speciálních vyšetření), musely jsme si trochu pobyt v porodnici prodloužit. Ale už jsme doma, je nám fajn, já si užívám toho úžasnýho pocitu, kterýmu se říká láska mateřská :) a jsem moc ráda, že je Markétka mezi námi. Ještě ji čeká jeden drobný zákrok a pak už to snad bude v pohodě.
Takže ještě jednou: Moc díky za všechny vaše komentáře a povzbuzující slova! Jsem moc ráda, že vás mám! (ale to už se zase opakuju) :)
Hezký den!
