Četla jsem knížku a na konci byla meditace. Nebudu ji tlumočit celou, jen si představte tohle: Jdete lesní pěšinou. Je teplo, svítí sluníčko, zpívají ptáci. V korunách stromů ševelí listy a vám je dobře. Jdete po té cestě a najednou vidíte postavu, která jde naproti vám. Přibližuje se. Podívejte se na ni. Představte si ji. Jak vypadá? Co má na sobě? Je upravená? Vypadá šťastně? Spokojeně? Zastavte se a podívejte se na ni.
Jste to vy sami. Je to vaše budoucnost. Jste to vy za nějakou dobu (5, 10 let). Máte nějaké otázky? Řešíte něco? Potřebujete poradit? Zeptejte se jí. Protože ona to ví. Je to vaše budoucnost. Jste to vy. A vaše podvědomí zná odpovědi na otázky, které si teď kladete.
I já mám otázky. Ptala jsem se, jak budu dál žít. Co Ivetka, co děti, co Koblih. Dostala jsem odpověď. Tu, která se mi tlačí z podvědomí, ale já ji vždycky zasunu zpátky, protože k jejímu řešení teď nemám sílu. Nebo energii. Přesto vím, že tu ránu budu muset vyříznout, aby vytekl hnis, zahojila se a pomalu se začala zacelovat. Jenže k říznutí do vlastního těla je potřeba hodně odvahy. Zatím ji nemám. Jen vím, že bych ji měla začít sbírat. Jestli chci přežít. Jestli chci být zase sama sebou. Jestli chci děti vychovat v pravdě a ne ve lži. Jestli nechci být pokrytecká. Jestli se mám aspoň trochu ráda (a já mám).
Zpátky k lidem, které potkávám. Jako by mi podávali ruku. Ne přímo, spíš náznaky. Nebo si to třeba jen sugeruju a je to všechno úplně jinak. Ale dřív jsem tyhle lidi vůbec nepotkávala (a když jo, bavili jsme se o hloupostech). Díky za všechny vzkazy, e-maily i komentáře, které mi tu necháváte. I ty mi pomáhají tohle blbé období líp překonat.
