Jak hoří vlci?

"Namaluj mi taky jeden obrázek," přišla za mnou Koblížka do kuchyně. "Ale musí tam bejt beruška. A taky princezna s husou a taky trpaslík. A nějakej domek a vlk a Karkulka. A aby to bylo hezký!"
To byla výzva. Zalila jsem si kafe, nalila do něj mlíko (ani nevím, jestli se tomu ještě dá říkat kafe, tomu, co si vařím) a odnesla si hrnek ke stolu. "Tak mi, prosím, podej pastelky a nějakej blok."

Berušku jsem zvládla v pohodě. "Musí mít SEDM teček, mamí!" Přepočítaly jsme je společně. Sedělo to.
"Tak, a teď husu. Ale musí být bílá. A mít dlouhej krk. Ale dej si pozor, ať z toho není žirafa! Mně se to občas stane, že je z nějakýho žvížátka úplně jiný žvížátko."

Kdy jste naposled kreslili husu? Já snad nikdy husu nemalovala. Kam na ty nápady chodí? ptala jsem se sebe sama. No, hlavu jsem jakžtakž zvládla. Krk, tělo, dvě nohy, křídla, ... "No vidíš, jak ti to jde. Jsi docela šikovná," povzbuzovala mě juniorka. "Husu tam pak namaluješ ještě jednu, když ti to tak jde, jo? Teď princeznu."

Princezny mi jdou. Proto jsem mohla machrovat: "Chceš dlouhovlasou? Jaký šaty? Má mít i vlečku?" Vyslechla jsem konkrétní požadavky (hlavně zlaté knoflíky aby měla) a vystřihla princeznu jak z partesu. "No vidíš, maminko, jak ti to jde!" Dostala jsem pusu. "Teď trpaslíka! A pak už jen pár drobností a máš to hotový."

Upila jsem z vlažného kafe. S beruškou, husou a princeznou jsem zabila deset minut. A to jsem chtěla využít chvíli, kdy Markétka usnula, k jiným činnostem (halda prádla na žehlení už hrozila zřícením). Vzala jsem červenou pastelku a začala trpaslíkovi vybarvovat čepičku.

S vlkem to bylo horší. "Vypadá to jako pes. Tohle není vlk. Ale napiš tam, že to je vlk, aby to každej poznal, že je to vlk. Když to jako bez písmenek nikdo nepozná. Napiš tam V L K. Sem nahoru." Dětský prstík se zabodl do konkrétního místa na pokresleném papíře. Napsala jsem: TO JE VLK. "Není to nějaký dlouhý? Takový slovo VLK nemůže být tak dlouhý. Cos tam napsala?" Protočila jsem oči v sloup. "Napsala jsem tam TO JE VLK." "No tak já ti věžím."

Domek byl nakreslen v cuku letu. Dvě okna, dveře, kouřící komín a plot se stromkem. Karkulku kreslím jako princeznu bez korunky a šaty vybarvím červeně. Hotovo!

Dopila jsem studené kafe. Práce na výtvarném díle mi trvala skoro půl hodiny. "A co s tím budeš dělat?" ptala jsem se Koblížky.
"Hodím to do krbu."
"Počkej, ty bys takový hezký obrázek spálila?" ptala jsem se nevěřícně.
"Jo. Abych se nebála toho vlka. A taky by mě zajímalo, jak hoží vlci."
"A nechceš si ho dát třeba do pokoje na nástěnku? Dalo mi to docela dost práce a povedlo se to, ne?"
"Nechci."
Tříletá dcerka se zamyslela a prohlásila: "Víš co? Vysčihnu si z toho tu berušku."
Zatímco stříhala, Markétka se vzbudila a začala křičet.
"Tak. Berušku mám, tu si dám do pokojíčku. Můžeš mi, prosím, otevžít dvížka od krbu?"