Kobliha | Pohádka o perníkářce Hátě a andělu Jarymírovi

Včera večer jsem nevěděla, co roupama, a tak jsem napsala pohádku. A dávám ji všanc :)

O perníkářce Hátě a andělu Jarymírovi

Byla jednou jedna perníkářka. Jmenovala se Háta a byla už docela stará. Aspoň si to o ní všichni mysleli, protože její perníky byly proslulé široko daleko už pěknou řádku let a milovaly je staré babičky i malé děti. Háta byla celé dny zavřená ve své chaloupce a pekla perníčky. Perníkové vojáky, srdce z perníku i celé perníkové chaloupky. Pekla moc ráda a práce jí šla od ruky. Vždycky, když už měla napečenou plnou nůši i dva velké košíky, vydala se se svým zbožím na trh.
"Kupujte perníčky od staré Hátičky," volala a lákala ke svému stánku všechny děti i jejich rodiče nebo staré tetky a pány kmety. "Jsou dobré, slaďoučké, na jazyku se rozplývají!" vychvalovala své zboží až do nebes.

I anděl Jarymír ji uslyšel až v nebi. "Sletím dolů a ochutnám," řekl si. Obul si boty, nasadil plášť a spustil se z oblaků. Letěl po vůni, až přistál kousek od Hátina stánku.
"A vy jste mě vylekal, panáčku!" lekla se Háta, když zahlédla Jarymíra. "A co jste zač? Nikdy jsem vás tu neviděla!"
Jarymír si mohl oči vykoukat. Tolik perníčků! Malované, zdobené, všude samé kytičky, mandličky a ornamenty.

"Jsem tu poprvé, to ta vůně mě přilákala," přiznal se anděl a trochu se začervenal. Háta se mu moc líbila. Panečku, říkal si Jarymír, to by bylo něco, mít takovou Hátu v nebi. Celé dny bych se cpal perníčky. Ale to nejde, jen tak si ji vzít do nebe. To se nesmí.

Anděl si od Háty nakoupil tolik perníčků, že se mu sotva do náruče vešly. A když platil nebeskými penězi, perníkářka si zlaťáků ani nevšimla. Měla oči jen pro Jarymíra. Tak moc se jí líbil. Ale už se loučil a odcházel. Háta se za ním sice dívala, ale přes další nakupující jí brzy zmizel z očí.

Večer se Háta vrátila z trhu domů. Nůši i prázdné koše dala do komůrky a na stůl vysypala všechny vydělané peníze. Mezi měděnými mincemi se jich několik lesklo. "Takové peníze jsem ještě nikdy neviděla," pomyslela si perníkářka. Obracela zlaťáčky a vzpomněla si na anděla, který si od ní koupil plnou náruč voňavého zboží. "To je divné, co to asi bylo za člověka?"

Od toho večera na Jarymíra často myslela. Představovala si jeho úsměv, jeho tvář a jeho plášť. A protože bydlela sama, představovala si, jak by to bylo hezké, bydlet s ním a péct perníčky, chodit společně na trh a radovat se z toho, jak lidem jejich perníčky chutnají.

Netrvalo dlouho a Háta umřela. Byla přece jen stará. Její voňavá chaloupka osiřela a barvy na perníčky ztvrdly. Nikdo už je nepoužíval, nikdo nepekl a nikdo neprodával barevné pochoutky.

Jen Jarymír se radoval. Do nebe za ním přišla Háta. To byla radost, když se ti dva potkali. Bydlí teď spolu v nebi a Háta zase peče, zdobí a rozdává perníková srdce, vojáčky i celé chaloupky. Zase jsou u jejího místečka fronty. Jen zlaté mince za svou práci nedostává. V nebi se totiž penězi neplatí.

A Jarymír? To je teď nejšťastnější anděl na celém nebi. Jen trošku ztloustl.