Rozhovor s Tenisákem

Jak tě napadla přezdívka Tenisák?
To bylo tak. Kdysi jsem dělal na Počeradské elektrárně jako montér elektrikář. Už ani nevím, jak mi to napadlo, nebo co se přihodilo. Bylo to krátce předtím než uhořel v rozvaděči můj kolega. Jednoduše, nechal jsem se ostříhat do hola, což v 1991 nebylo zvykem. Po pracovní době jsme chodívali do místní knajpy. A tam k tomu došlo. Někdo pohladil mojí plešku a řekl, to je hezký, jak Tenisák. A tím vznikla má přezdívka. Pro všechny jsem už byl jen a jen Tenisák.

Počkej, ty to napíšeš jen tak - než uhořel v rozvaděči můj kolega. To musel být strašný zážitek, ne?
No, bylo to tak. Dělali jsme dva, já a kolega, mladej kluk – myslím, že mu bylo asi dvacet, přepážky v rozvaděčích. Bylo to v šestkách, tam jsou takové široké pasoviny. My jsme to vlastně již jen zalívali betonem. A aby byl zajištěn provoz, vždy se vypnula pouze část rozvaděčů, a z těch zbývajících se zajišťoval provoz. Vždy se to musí ohraničit provazem a výstražnou cedulkou, to aby tam žádný mamlas nevlezl a neuhořel. Pasoviny jsou sice natřeny oranžovou ochranou vrstvou, pryžový koberec je taky na zemi, ale ty rozvaděče jsou vždy železné, nebo jak chceš, plechové. A klukovi zbyl beton, nechtěl ho znehodnotit, tak aktivně přelezl provaz a jal se betonovat další rozvaděče. Ani přilbu si nevzal, ta by ho i zachránila. A jak si tak betonoval, bouchl se do rohu deonu ( pro laika, vypadá to jak velký jistič) bolestí sykl, hlava se mu vymrštila, a přímo do pasoviny. A to byl jeho konec. Třeba, když jsem dělal na Pražským hradě z 120 na 220, tak tam se zásadně dělalo pod napětím. Strčil sis tam sice kus ezalitu, ale prdelka se chvěla.

Psal jsi o tom, že by ses nechal zmrazit a probudil by ses za 50 (?) let. Jak myslíš, že by to tu vypadalo?
Technicky bude svět jistě na špici, to ano. Morálně a lidsky bude upadlé do negativních vibrací. Nebude se tu žít dobře. Rozmnoží se nemoce, které lidstvo ještě nezná. Evropu ovládnou lidé z východu, hlavně toho dálného, původní obyvatelstvo bude pomalu vymírat. V knize v Lénu Bohů, se zabývají autoři naším národem. V budoucnosti bude náš národ vládnout Evropě, a po bitvách vyžene východnáře zpět do jejich zemí. Předtím vším však ovládne Evropu arabský kapitál a muslimská víra. Arabové budou vládnout díky naší evropanský hlouposti. Nejvíce na to doplatí Francie, Německo a Španělsko. Z nás Evropanů se stane menšina, s malými právy. Po velké válce, které se Evropani ještě zmůžou, sice vyhrajeme, centrum Evropy se obrátí do Prahy, ale ty následky.

Češi že by vládli Evropě? Není to zase známka našeho velikášství (tu knížku neznám, ale jdu si ji dát do vyhledávače)? Myslíme si o sobě, že jsme pupek světa, a přitom jsme s prominutím takoví malí připosránkové. Kam vítr, tam plášť.
Nostramadus Centurii III/58 – sem to kvuli tobě vyhledal, uff. Píše se tam, že to bude mezi Vislou a Dunajem a Evropský vůdce se bude jmenovat Chiena ( ve starofrancouzštině to znamená Havel – to je české jméno, zní to skoro jako hyena). Dále se zde píše o řece Val-ara, což v překladu znamená Vl – tava = mocní bohové. To je rodiště Chiny. Jednoduché, že. O změně klimatu, konce lidstva jak ho známe, se ani nezmiňuji.

Jakou posloucháš muziku?
Všechno co je dobré. Ať je to jazz, metal, pop, mám rád lidovky, prostě všechno dobré. Poslechnu si rád i operu, to na noc občas dělám, decentně do ucha. Mám rád i Clasiku či orchestrálky. Mé nejoblíbenější rádio je Limonádový Joe. Na koho jsem alergický, je převážně Lucka Bílá, Kabáti, Chinasky či jak se to píše, a vše tomu podobné. To fakt není hudba. Ale pochopitelně jako Čech mám rád Jardu Haška a ty jeho, hlavně tu naší písničku českou.

Kterou knížku by sis vzal a) na dovolenou na pláž b) na poznávací výlet se slečnou c) do vany?
Moment, jdu si uvařit kafe. Na dovolenou bych si vzal knihu, kterou právě čtu. Tedy teď dočítám dodopsání ke knize od Moodyho život po životě, vzal bych si tedy tuto knihu. Dnes jsem si koupil od Stephena Kinga Dlouhý pochod, tak to bych si vzal taky.

Život po životě jsem četla taky (kdysi) a musím říct, že mě tehdy dost ovlivnila. Čteš Kinga? To bych do Tebe neřekla :)
Proč bys to do mě neřekla?

To kafe jsem nechal na plotně, moment.

Před měsícem by to bylo od R Granta neschopnost. Mám rád hodně válečnou literaturu, to bych si ale na dovolenou nevzal. Na poznávací výlet se slečnou bych si nevzal nic, slečna by byla jistě jedna veliká kniha, ostatně jako každá ženská. Do vany bych si vzal nějakou knihu od Klause nebo Topolánka, když se utopí v pěnivé vodě, nic by se nestalo.

A jaký jsou ženský knihy? Komedie? Frašky? Detektivky? Nebo nemastné neslané románky se špatným koncem?
Ženské knihy? Každá kniha je hodně dlouhá, a když si myslíš, že už tě v knize nemůže nic překvapit, koukáš jako puk.

Kde jsi byl v životě nejdál?
No, teď jde o to, v jakém myslíš životě. V tomhle hmotném? Nebo duchovním? V posmrtným?Jestli duchovně, jsem pořád ovládán smrtelnou myslí. V posmrtném si nepamatuji, moc jsem se napil studánky zapomnění. Jinak to bylo asi na Slovensku v Povážské Bystrici. A to jako dítě na škole v přírodě. Tam jsme rozpoutali dokonce třetí světovou perníkovou válku. Bydleli jsme na nějaké boudě v lesích tak hlubokých, že tam ani TV nehrála. Kousek byla salaš a tam dělali móóc dobré paranice, mlask. Pak se mohu pochlubit, že jsem na Sněžce , taky jako dítě, počůral česko polský patník. Bylo to v roce 1980 kdy se v Polsku střílelo, jejda, já měl štěstí. No a když jsem byl asi druhý měsíc v bříšku matky, byl jsem v Moskvě.

Kdy ses v životě cítil nejhůř?
Každý člověk má občas nějaké deprese. A v té depresi si říká, to je nejhorší chvíle mého života. A přitom to tak nemusí být. Deprese je jenom chvilková záležitost, člověk hledá někde nějakou útěchu a když jí najde, a lidé ho uspokojí odpovědí, to se nemůže stát, vždy se najde nějaká skulinka, a co kdyby, to zná asi každý. Je tedy těžké říci, kdy se člověk cítil nejhůř pokuď se jedná o takovéhle prkotiny. Pak ale může nastat situace, kdy je to opravdu vážné. Zemře někdo, koho máte rádi, nebo Vám jde samotnému o život. Tak tedy, nejhůř jsem se asi cítil, když jsem se topil a myslel si, že je to úplný konec. Je mi však proti srsti, když někdo říká, já umírám, mám před sebou jeden,možná dva roky. Sakra, co to je? Každý člověk umíra jak stárne. Umírání či stárnutí má stejný význam. Stárnutí je přeci umírání.

Takže se smrti nebojíš? Těšíš se na to, co bude POTOM? Slyšela jsem, že člověku, když umírá, se promítne před očima celý život. Říkáš, že ses topil a myslel, že nepřežiješ. Viděl jsi něco podobného?
Jsem rozumný člověk, tak říkám, bojím. Myslím, že zážitky ze smrti je jenom konečný proces v mozku. Tak například, světelná bytost, na kterou si lidi vzpomínají když se vracejí zpět do světa, není nic jiného, než následek poruch v zásobování kyslíkem laloku mozkového / tylního či jak se mu říká, kde je, jak jistě víš ze školy, sídlo vidění. Spánkové laloky zase hrají , podle mého, úlohu ve vzpomínkách, které sis všechny udržela. Když to budeš více studovat, tak se dozvíš, že byly učiněny pokusy na zdravích lidech, Uměle se dráždily určité části mozku slaboproudými impulsy a vě vědomí pacientů vznikaly živé vzpomínky na svůj vlastní život. Na stranu druhou, jak si vysvětlit, a je to popisováno důkladně, že pacienti vidí, jak vystupují z těla a sledují své okolí, co dělají doktoři, o čem si povídají lidé vedle v místnosti. Mohla by to být za A, opravdu duše, za B, v poslední fázi pracuje mozek na 100% a nám se ukazují možnosti, které všichni máme, ale neumíme je používat a ani nevíme, že to imíme – viz Reimann. Mám kamaráda, který toto vše zažil, říká to, a až na tu část, kdy ví, a nemohl se to nijak dozvědět jinak, co si lidé v okolí říkali, se dá vše vědecky vysvětlit. Ovšem mé osobná vzpomínky na můj minulej život, si vysvětlit neumím, leda, že jsem jako mimino viděl něco v televizi, a vsugeroval jsem si to do paličky. Mimochodem, proto se zajímám o Holocaust, ale to je vedlejší. Někteří teologové říkají, a kde je ten soud, než jde člověk do nebe, má soud. A mnozí svědkové šli do nebe, světelného města, bez soudu. No, já myslím, že soud je právě to promítnutí tvého života. Pokud jsi někomu někdy ublížil, cítíš přesně to, jak se cítila tehdy ta živá bytost, které jsi ublížil. Je to zajímavé, ale člověk dokáže vědět, co si kdo, kdy myslel, i když říkal něco jiného. Tak holky bacha, my se to jednou dozvíme.

Kdy sis říkal, aby tahle chvíle nikdy neskončila?
Tahle otázka mi zaskočila. No, asi u dobrého sexu. A to hned z několika důvodů. Zaprvé příjemná slast, zadruhé to pročoudí krev srdeční chlopně, když už nesportuji, no a zatřetí. Bůh či příroda si to vymyslela dobře. Vše co se týče mozku, ať jsou to myšlenky, či bolest – třeba zubů, se potlačí a ty můžeš chvilku fungovat jak svobodně, tak bezbolestně. Veškerá bolest zmizí přesně v okamžiku vyvrcholení. A v období, kdy tě bolí zuby, je to přesně ten okamžik, kdy si říkáš, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Bohužel, je to pouze chvilkové.

Bavilo by tě psát za peníze?
Já nepíši pro peníze, ale pro radost. Psát pro peníze, to už se z toho stává povinnost. A jaká koiv povinnost je mi cizí. Napřed jsem vlastně začal psát jen tak pro sebe, bavilo mi to. Později to začali lidé číst a já byl překvapen. Dopisy pro Žbrbláčka začal být na Atlasu, tehdy, jeden z nejčtenějších blogů. Pak Atlas blokovací systém bez varování zrušil, a já přišel o čtenáře i o hodně článků. Ale to nevadilo, začal jsem psát znovu. Psát za peníze, znamená kvalita článků. To si u sebe nejsem jistý, kdo by to koupil. Možná Ohněta, tak akorát. Navíc, časem ztrácí člověk nápady. Ty když dojdou,musím jít do vany, to se potom koupu třeba desetkrát denně. Dobrou inspirací jsou i sny. Teď mám něco rozepsaného, tedy zatím na papírku. Jak se mi zdá dobrý sen, hned jak se probudím, musím si ho rychle zapsat, nesmím si říci, za chvilku, ne – HNED. Nebo musím někde něco zaslechnout, vidět, začnu psát, pak už to jde samo. Když ale musím psát, stěží ze sebe něco vymáčknu. Povinnosti jsem nikdy neměl rád.

Chtěl bys vydat vlastní knížku? Neuvažoval jsi o prodeji svého románu, který vycházel na Tvém blogu?
Jasně, kdo by nechtěl. Otázka však je, a četl by to někdo? Nejsem si jistý. Ten příběh 4262 není ještě dokončen. A jak jsem si všiml podle počítadla, ani to moc lidí nečetlo. Udělal jsem však malou vychcandírku a jediný,kdo si toho všiml, byl Tom. O co šlo? Když jsem zjistil, že 4262 čte málo lidí, nechal jsem zmrazit Tenisáka, vypůjčil si ještě nepublikovaný prostředek povídky a přeměnil jména. A vida, najednou se to četlo a byla sem tam i nějaká odezva. Jak je vidět, ta povídka se musí celá předělat. Tak nevím. Až to dokončím celé, hodím to na internet, a uvidíme, bude li to někdo číst, a jaká bude odezva.

Co by sis přál do nového roku?
Hodné lidi kolem sebe.
A smajlíka, klečícího a prosícího smajlíka. Tričko píše a Ohnětovy ponožky. Okurku si už vezmu sám.