Kobliha | Letní plány mi nejsou dány

Tenhle týden tu bylo na můj vkus až příliš živo. Nejdřív si Koblížek přivedl dva kamarády. "Chápeš, že jsem KONEČNĚ našel někoho, kdo není na prázdninách? Kdo je doma jako já?" zatvářil se jako chudák, který z domova nevytáhne paty. Tak jsem to spočítala. Od začátku července byl doma přesně pět dní.

A tak přišel Tomáš s Davidem. Zavřeli se do pokoje a pustili playstation. Pak už se zpoza dveří ozývaly jen zvuky motorů a občas řev typu: "Jó, hustý, předjel jsem tě!" nebo "Teď jedu já s Davem, sleduj!". Když jsem chlapce konečně přesvědčila, že by to po třech hodinách mohli vypnout, nalákala jsem je na zmrzlinové poháry a jako správná prudící matka jsem chtěla vědět, kde tráví prázdniny.

"Tak kde jste už byli, kluci?" ptala jsem se NENÁPADNĚ.
Podívali se po sobě a hluboce vzdychli. Člověk by nad nimi zaslzel.
"Já u babičky a u moře a taky jsme jeli s našima pod stan a taky jsem byl na příměšťáku," začal David.
"Já na táboře s tenisem a u moře s našima," řekl Tomáš a šlehačku měl na tvářích i na bradě.
"Takže bezva prázdniny, ne?" říkala jsem jim.
"Hm, ani ne. Vůbec nemám čas na hraní. Počítač jsem neviděl ani nepamatuju," prozradil mi Dav.
"No jo, nemáte to jednoduchý," odpověděla jsem a myslela to vážně.
Kluci dojedli zmrzku a šli hrát Monopoly. S figurkami. Říkala jsem si, že to s nimi ještě není tak zlý...

V tom samém týdnu u nás byla Majka s dvojčaty. S Majkou chodíme plavat - její kluci vodu milují stejně jako naše Markétka. Mluvily jsme o prázdninách, o létě, o tom, kam vyrazíme a kde se nám líbilo. U mě to bylo jednoduché - já mám dovolenou poslední srpnový týden a to vyrazím na chalupu na babsko-dětskou jízdu. Letos připravujeme hru na téma Lesnice (to jsou lesní víly, které připravují dětem úkoly, hry a soutěže - ne, já opravdu vílou nebudu, na to máme mladší maminy). Ale zpět k Majce. Ptala se mě, jaký program na léto jsem dětem vymyslela. Mluvila jsem o táboře, kde byl Koblížek, o tom, kam robátka vyráží s babi a dědou a taky že jedou s tátou na hory. A jinak se naše dny neliší od těch "normálních" - chodíme na hřiště, na zmrzliny, někdy jsme doma a někdy na zahradě. Vyjíždíme na výlety a někdy si hrajeme na počítači. A taky jsme založili dětskou kapelu - Koblížek kytara, Koblížka trumpeta, Margareta bubínek, já klávesy a všichni zpěv :) Je to docela sranda :)

Majka na mě chvilku koukala. "A co na to děti?" ptala se mě. Chvilku jsem nerozuměla. "Jak co na to děti?"
"Jen se ptám, jestli jsi to s nimi konzultovala. Jestli souhlasily."
Musím říct, že se dětí dopředu moc neptám. Pouze v tom duchu, že bychom mohli společně vyjet na výlet nebo "nezajdeme na zmrzku?"...
Majka mi do toho vnesla trochu jasu.
"My máme na lednici týdenní plány a ty s klukama probíráme. V neděli večer si uděláme plán na celý týden. Ať si zvykají," prozradila mi Majka.
"A to už zvládnou?" ptala jsem se a dívala se na ně, jak s Margaretou staví kostky. Jestli já to naše nejmladší štěstí nepodceňuju, říkala jsem si v duchu. Brzy jí budou tři, jestli z ní nedělám mimino.
"Nevím, ale chci je naučit plánovat - aby nebyli do všeho tak hr jako jejich táta. Vždycky v neděli je dám do sedaček ke stolu, aby mi neutekli a máme plánovací půlhodinku. Dám jim do ruky sušenku nebo nějakou jinou dobrotu a povídáme si o tom, co všechno příští týden podnikneme. Představ si, že oni už od neděli věděli, že k vám ve čtvrtek půjdeme a na Markétku se TAK těšili!"
Můj rozpačitý úsměv byl opravdu jen zdvořilostní. Asi nejsem ten správný plánovací typ...