Nechce se mi psát, že bylo dneska venku teplo. A že svítilo sluníčko jako blázen. Nechce se mi ani psát o tom, že cyklostezky byly plné cyklistů, že se venku proháněly rodinky na bruslích a že kdo měl nohy, tak se dneska procházel a dýchal jarní vzduch. Nechce se mi psát o tom, že jsem to sledovala zevnitř a záviděla jsem těm za sklem. Chce se mi psát o daleko přízemnějších věcech. Nebo o podzemnějších věcech. O kořenech.
"Proč ta kytička roste tak hluboko do květináče? Proč je až dolů?" ptala se Koblížka, když zalévala naši největší kytku. "Proč neroste jen nahoře - ušetřila by spoustu místa!" Neodpovídala jsem hned. Čekala jsem, jestli mě některé z dětí nepředběhne. Někdy záměrně vyčkávám na odpovědi těch druhých - menších. I dneska jsem se dočkala. "No protože se tam drží - má tam kořeny a ty jí pomáhají, aby se někde netoulala a nepadala. Aby mohla růst, musí na něčem stát. Bez kořenů by byla mrtvá, chápeš?" odpověděl Koblížce starší bratr. "Metvá," doplnila informaci Margareta. "Úpeně metvá!"
Kořeny. Jak jsem ráda, že je mám. Že se netoulám a nepadám. Že na nich můžu stát. A že nejsem mrtvá. Hlavně poslední dobou si uvědomuji, kde všude kořeny mám. Kde jsem je zapustila. Někdy jsou to nepatrné náznaky nebo úplné hlouposti. Ale strom má taky spoustu malých kořínků i obrovských kořenů. A všechny jsou důležité.
Jeden z malých kořínků jsou pohádky. České hrané pohádky. Teď, co jsem doma a je mi zle, sjíždím klasické pohádky plné princezen jako malá holka. Možná mám potřebu dobrých konců. Možná se mi líbí princeznovské vlasy. Nebo se dívám po princích na bílých koních...
Dalším kořenem, a pořádně silným, je moje rodina. Máma s tátou. Protože pro ně jsem pořád ta malá holka. A dávají mi tu možnost se tak někdy cítit. Nechat se opečovávat a nemyslet na nic. Horký čaj s medem od mámy a povídání s tátou. Je to prima mít je u sebe.
Malými propletenými kořínky, které se tváří, že se jen tak plazí, a přitom jsou pevné, jsou moje kamarádky. Mám jich hodně. Každá je jiná a všechny dohromady se nikdy neviděly.
Tři silné kořeny jsou moje děti. Je divné mluvit o kořenech - děti by měly být korunou stromu a já bych je měla podpírat - nebylo by to logičtější? Ale čím dál víc zjišťuji, že děti jsou daleko moudřejší než my. Že toho vědí víc. Že jsou to ti nejlepší životní učitelé. Že mě podpírají a pomáhají víc, než leckterý dospělý. Že bez nich bych už nebyla. Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo. Díky vám, děti moje!!!
Dívám se na kytku, kterou před pár hodinami Koblížka zalévala. Konvičku nechala na stole. Šla jsem ji uklidit. Aby byla po ruce. Protože nechci, aby našim kytkám vyschly kořeny. I o ně se totiž člověk musí dobře starat. Bez nich to prostě nejde.
Díky, kořínky moje :)