Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

nena: Už jsem to zažila mnohokrát, jednou jsme jeli na pohřeb mladé maminky, která tu nechala dvě malé, úplně malé děti a jeli jsme mezi poli, bylo jaro, všechno se zelenalo, slunce svítilo a jen pár srdcí se zachvělo, jinak všechno šlo dál!