Mám strach, tak jsem si sedla k počítači, že se trochu uklidním. Všechno tady ještě spí, já si uvařila čaj a na chleba namazala jahodovou marmeládu. Dneska jedu na biopsii, budou mi brát tkáň z třísel. Ale o tom psát nechci.
Dneska se mi zdálo, že jsem seděla u jednoho miliardáře na Vánočních ostrovech. Pozval mě tam kvůli počítačové aplikaci, kterou jsem vyvinula. Zaplatil letenku, já vzala děti a všichni jsme si užívali jeho luxusního domu. Děti si hrály s jeho dětmi a já mu na svém notebooku ukazovala, jak má vyvíjet další technické vychytávky. Problém byl v tom, že jsem v pondělí ráno musela být v Paříži a z toho Vánočního ostrova letělo letadlo asi s šesti mezipřistáními a byla neděle večer. Navíc jsem v Praze musela jet z Nuslí do Ruzyně autobusem, abych chytila to letadlo do Francie. O cestě letadlem se mi nezdálo, jen to kodrcání autobusem, které vypadalo jako metro (naprosto přeplněné a bez osvětlení - strašně jsme se tam mačkali a nedalo se tam vůbec dýchat). Ale nakonec jsem byla v Paříži, už sama, jen v nějaké skupině důchodců. Měli jsme průvodkyni a došli jsme k hospůdce s velkým prostřeným stolem ve dvoře. Já si tam sedla a řekla jim, že bychom se mohli najíst, protože já naposledy jedla u toho miliardáře a mám hlad. Měli jsme polívku a byla vynikající. K tomu jsme zakusovali francouzské bagety. Bylo to strašně dobré. Pak jsem se probudila...
Tady je malá ukázka (z webu www.poznejsvujcil.info):
ONI
KAPITOLA 5
"Oni říkali, že bude hezky..." hlásí provokativně táta a zkoumavě hledí oknem ven, "no jo a zatim, koukni na to mámo, bude určitě pršet...". A máma se jde podívat a stejným tónem, ukřivděného kuřátka kříženého s nadřazeným netopýrem, přizvukuje tátovi. "Zase jim to nevyšlo, no jo, jako vždycky, pak jim má člověk věřit..."
Dvě babičky se spolu zastavily před obchodem. "No, jo, to víte paní, člověk neví, co si má o tom myslet", hází udičku té druhé a čeká až ta druhá se chytí a zeptá se. Ten člověk má být samozřejmě ona, ale to je té druhé jasné: "A copak, copak", zajímá se. " No to víte, to je těžký, napřed mi řekli, že to jsou játra, ale teď zase ledviny..." "No jo, na to nesmíte dát", vysvětluje ta, co je teď na řadě, " Oni to nevědí..., vždycky něco řeknou, ale oni to jen tak zkouší..."
ONI!!! To každodenní zaklínadlo, které opakujeme tisíckrát za den...
"Oni si snad myslí, že nebudu dělat nic jinýho, než sedět u telefonu?" rozčiluje se vedoucí provozu ve své kanceláři, "drnčí to tady od rána..., sem snad ňáká centrála nebo co? Kdy mám asi pracovat?" huláká na celé kolo. Zase ONI. "Oni si myslí, že jsem tady od toho..." To neuchopitelné a všezahrnující ONI. .
A co si o tom myslíte vy pane? Jste tady od toho, nebo ne? " Jo, paninko, co si myslím já, to není důležitý..., na to jsem si už zvyk..."
Potkají se dva kamarádi ze střední školy. "Tak co brácho, jak žiješ?" ptá se jeden druhého. "No to víš, jak se dá", duchaplně odpoví druhý. První přemýšlí: " Tebe vlastně přijali na vejšku, že jo, jestli si dobře vzpomínám?" "Jo, jasně přijali, máš pravdu", nezúčastněně odpovídá dotyčný a jeho zájem opět odpovídá tomu "kouzelnému" ONI, neboť to působí jakoby to bylo něco mimo něho, mimo jeho vlastní rozhodování a vůli. "No a to budeš už letos končit, ne?" otravuje kamarád. Dlouhé ticho. Tázavý pohled kamaráda a nakonec nezúčastněná odpověď: " No, jo, jenže oni mě zase vylili, víš!!!" a rozhovor běží dál v podobném duchu, bez účasti zúčastněného, v nekonečné zodpovědnosti ONI.
Mohli bychom se tím bavit velmi dlouho. ONI zvyšují či snižují daně, určují cenu benzínu či kávy, ONI rozhodují o tom jaké jídlo jíme, ONI postaví nebo nepostaví radar, ONI rozpoutají válku, ONI pálí obilí či pralesy, ONI zvyšují teplotu planety, nebo vybíjí tuleně. ONI nemají rohlíky, ONI nám nedovolí stavět a ONI nám stavět nařizují. ONI vyrábějí nezdravé jídlo, prodávají cigarety a alkohol, ONI řídí tento svět a určují zákony a my chudáci v něm musíme žít...a co více nemůžeme s tím nic dělat.
ONI, se týká i věcí kolem nás. Většina věcí byla vymyšlena právě proto, aby nám sloužila, ale v konečném efektu to tak většinou není. Lidé si stavěli příbytky, aby byli chráněni před vnějšími vlivy a měli pocit bezpečí. Jejich příbytky měly sloužit k tomu, aby lidé mohli přežít a dále se projevovat. Pravda, trochu jsme se od té doby posunuli, co se týká významu našeho obydlí, ale základní funkci ochrany a bezpečí plní stále. Máme více času a tak si ve svých domovech vymýšlíme mnoho dalších podnětů, aby nám v něm bylo lépe... Máme televize, topení, kuchyňské linky a roboty, počítače, bazény a sauny a mnoho dalšího. Je nám lépe? Nejsem proti, jen je problém, že potřebujeme lepší televize, lepší topení, lepší kuchyňské linky a roboty a samozřejmě počítače, bazény a sauny... a lépe nám není. Čekáme, že konečně nastane to ONO, ale nedojde k tomu. Všechny tyhle věci nám mají sloužit, ale výsledek je, že my sloužíme jim. Stojí nás mnoho peněz a mnoho času udržet v chodu tohle všechno...
Jen si třeba představte, že máte tři děti. Všechny mají mobily. Vzhledem k tomu, že je k ničemu nepotřebují, je to jen hračka a poměrně náročná na čas i peníze, neudrží je nikdy v chodu dlouho. Rodiče to stojí hodně sil, pozornosti i peněz. Znám tenhle problém ze svých akcí s dětmi, kdy po jejich odjezdu zůstává vždy určité množství nabíječek, neznámo koho, mobilní telefony se ztrácejí a během programu se běhá chytat signál a tohle vše proč? Mobilní telefony nám mohou usnadnit komunikaci, ale místo toho se z nich stává nesmlouvavý otrokář, neboť ať zazvoní kde zazvoní, máme dojem, že jej musíme vzít. Pán v samoobsluze, který nakládá s nepřítomným výrazem svoje zboží do koše a s přilepeným telefonem na uchu se snaží vysvětlit svému zákazníkovi, že bohužel dnes nedorazí, protože je právě na letišti..., manželka, která se rozhodla zbavit se své závislosti na manželovi a zúčastní se kurzu asertivity, běhá s připraveným mobilem, co kdyby náhodou ten její něco potřeboval...a mnoho dalších situací, kdy nejsme schopni se dopředu pevně domluvit kdy a kde se sejdeme a spoléháme na složitý způsob komunikace typu: " Ahoj, kde jsi?" "No, blížím se do Metra" "Aha, tak jo" "No asi se to přeruší" "Tak jo, já zavolám za chvíli" "A ty jsi kde?" "No to víš, ještě v práci, máme toho hodně" "Aha, tak se měj", kdy dotyčný vykřikuje tyto duchaplnosti a neodkladné záležitosti na celou ulici a tváří se veeelmi důležitě. Pokud i vy jste otrokem svého mobilního telefonu, zamyslete se, komu a skutečně čemu věnujete svůj životní čas, svoje prožitky, svůj život. Jste opravdu se svým mobilním telefonem šťastnější? Kdo o tom rozhoduje?
ONI. Zkuste se někdy zamyslet a začít si toho všímat. Možná u druhých, ale nejlépe u sebe. Máme to všichni. Ano skutečně existuje jakési neuchopitelné ONI, ale z hlediska univerzálních zákonů jsme to my všichni. Každý z nás souvisí s tímto světem, každý z nás tvoří tento svět, každý z nás ovlivňuje tento svět.
ONI určují programy televize, takže též určují na co my se díváme. No co máme přeci dělat, když nic jiného nedávají..., stejně si nevybereš...Že bychom se nemuseli dívat vůbec a místo toho žít svůj vlastní život, to nás nenapadne.
Častokrát se vymlouváme na dobu, ve které žijeme. To víš, to byla tenkrát taková doba, tak se to dělalo..., nebo to měli tenkrát všichni, případně takoví byli všichni. Tenkrát se kojení nedoporučovalo, všechny ženský to tak dělaly atd... ONI . Zase ONI. Jenže dobu, vážení přátelé, tvoří lidé, kteří v ní žijí. Pokud v jisté době "přemýšlí" jen jeden a ten se prosadí vzhledem k tomu, že ostatní jsou líní přemýšlet, pak vzniká ONI. Ostatní se podřídí a ONI roste. Pokud ONI druhým nevyhovuje a přesto se podle toho řídí, je to průšvih. Čím více se ONI rozroste, tím větší bezmocnost všech zúčastněných vzniká a tím nesmyslnější ONI je.
Zhluboka se nadýchněte! A zamyslete se, jak velký prostor jste "ONI" dali ve svém životě vy. Jak hodně se stále ospravedlňujete, že "tak to má být", "tak se to dělá", "tak je to normální", co by se "mělo" dělat a případně, co by se "nemělo" dělat. Jak hodně s tím skutečně souhlasíte a jak hodně se vám to zdá rozumné. Jak hodně se za to můžete postavit a jak hodně se cítíte bezmocní..., neboť "ONO" by se mělo je forma ONI, kdy se schováváme za cosi obecně platného a mocného, většinou proti naší vůli.
Snažte se mít na věci vliv. Kontrolujte vaše vlastní postoje, místo nadměrné kontroly vnějšího světa. Zaujímejte postoje a to opravdu vaše vlastní. Není někdy ani tak důležité co děláte, jako důvod ze kterého to děláte. Vaše motivace. Pokud děláte cokoli, byť skvělého, ale s pocitem prázdnoty a bezmocnosti, stejně to nebude fungovat. Důležitý je váš přístup, rozhodnutí, vaše volba, za kterou berete zodpovědnost. Nadmíru nejdůležitější je pocit, ze kterým věci děláte. Cítíte-li se k čemukoli donuceni "ONI", PAK VÁM ŽÁDNÁ ČINNOST NA SVĚTĚ NEPŘINESE USPOKOJENÍ. Převezměte zodpovědnost za vaši volbu žít tenhle život.
Nechci tím vůbec říci, že neexistují věci na které prostě nemáme vliv. A přesto bychom je rádi změnili. Pokud nemůžete změnit situaci, asi vám nezbude nic jiného než změnit postoj. Ale dělejte to prosím vědomě, myslím tím za plného vědomí a netvařte se, že s tím nemáte nic společného. Jen vy určujete, kterým věcem ve vašem životě řeknete ano a kterým ne.