Kobliha | Můj Jordán

Když jsem před několika lety projížděla Izraelí, stavěli jsme se i v Jardenitu - to je místo v řece Jordán, kde se křtí. Pamatuju se, že tam tenkrát bylo strašné vedro a vedle nás stála skupinka černochů, kteří byli nabaleni ve svetrech a bundách, protože bylo "jen" 35 stupňů. My kolem řeky jeli a kus šli, ale nebrodili jsme se ani přes ni neplavali. Paradoxně mám pocit přejití Jordánu až teď. V Čechách, v září roku 2010.

Pravidelně jezdím do špitálu a houpu se na sinusoidě - občas je mi špatně a občas je mi ještě hůř. Ale snažím se to nějak zvládat. Jinak mám pocit, že jsem se znovu narodila. To bylo totiž tak:

Pavla znám už dlouho - bydlíme pár kilometrů od sebe, občas se potkáváme a před deseti lety jsme byli spolu s dalšími lidmi na dovolené. Už tenkrát to mezi námi jiskřilo - ale rozum vždycky zvítězil. Znáte to - víte o někom, že je, že existuje a že je v případě potřeby poblíž. Ale že máte svou rodinu, svého muže a že by nebylo dobré hladit hada bosou nohou. Občas jsme si zavolali, napsali e-mail nebo se potkali na ICQ. A vždycky to bylo fajn. A poslední dva měsíce jsme rozum zahnali do kouta. Začali jsme si volat víc, občas zašli na kafe nebo na oběd. A zjistili jsme, že je nám spolu fajn.

Pavel je rozvedený a ve střídavé péči má dvě děti. Pracuje ve své firmě, takže se to dá zvládat. Někdy líp a někdy hůř. Ale jde to.

Včera jsme poprvé vyrazili na krátký výlet společně - dva dospělí a pět (!!!) dětí. Vyjeli jsme do Ostré, do Botanicusu, možná to tam znáte. Byli jsme za exoty a dvě paní nás dokonce politovaly ("tolik dětí, to musí být o život, ne?"). V zahradách jsme si rozložili deku, lehli si na ni a hráli karty. Protože zrovna probíhaly slavnosti piva a vína, bylo tam docela dost lidí, ale nějak nám to nevadilo. Bylo to po dlouhé době moc příjemné odpoledne.

Vůbec je to teď dost jiné. Mám pocit, že teprve když je člověku fakt blbě, dokáže ocenit chvíle, kdy je dobře. Užívám si teď každé kafe s kamarádkou, každé hezké odpoledne s dětmi, každé psaní úkolů s Koblížkem a každý obyčejný den. Protože ve špitále vidím tu druhou stránku - brečící maminky, zlomené chlapy jako hory, sestřičky s naučeným úsměvem a rozpíchané žíly mladých holek. Tam je cítit beznaděj, smutek, dezinfekce a bolest...

Svůj Jordán jsem překročila právě s Pavlem. Byl večer, děti byly u Kobliha a já pozvala Pavla k nám. Seděli jsme na gauči, na stole velká mísa s pistáciemi a mušlemi ve víně. Já pila džus a Pavel červené. Bylo sedm večer, když jsem začala mluvit. Bylo půl druhé, když jsem skončila. Do šesti do rána mluvil on. Fakt jsme prokecali celou noc, bylo nám z těch pistácií blbě a z vína a džusu taky. Pak jsme se rozešli - já jela do nemocnice, on do práce. Bylo mi ten den neuvěřitelně dobře.

Další noci už jsme moc nemluvili :)

Nevím, jestli tenhle vztah vydrží nebo jestli je jen berličkou nebo náplastí. Ale užívám si ho. Protože vím, že na druhé straně Jordánu vždycky nemusí být vyšlapaná cestička...