Jaro nenápadně sonduje, jestli jsme připraveni. A to my jsme. Včera byly děti s Koblihem na prvním letošním cyklovýletě. A já dostala žlutou kytičku drobných kvítečků. "Tu jsem pro tebe natrhala u táty na zahradě," pyšně hlásila Koblížka. Myslím, že Ivetka (nová přítelkyně Kobliha) nebude mít radost. Já ji měla - trochu škodolibou, přiznávám.
Zatímco byly děti pryč, pustila jsem jaro do bytu. Otevřela jsem všechna okna, do některých strčila peřiny, k tomu největšímu jsem si stoupla já. Vzduch voněl a záclony se lehoulince houpaly ve větru. Nastavila jsem obličej sluníčku, zavřela oči a nechala se sprchovat světlem. Za chvíli mi sice byla zima, ale těch pár minut za to stálo. Pokorně jsem pozavírala s tím, že do léta ještě chvíli zbývá, ale na tuhle chvíli jsem čekala několik měsíců. A bála se, jestli ještě někdy ten jarní vzduch ucítím. Dala jsem si to jako jeden z cílů. Cítit jaro :)
Nevím jak vy, ale na jaru mám kromě vůně ráda i barvu. Jaro je pro mě zelené a žluté. Léto oranžovo-červené, podzim hnědý a zima modrá.
"Myslela jsem, že jsem to přes zimu zapomněla," nahlásila Koblížka hned, jak včera vkročila do dveří. "Ale nezapomněla. Pořád se na kole udržím a řekla bych, že šlapu ještě rychleji než minulý rok. A hlad mám taky větší!" Vrhla se na bábovku, kterou dětem upekla babička. Koblížek nezůstal pozadu. Jen Margareta hlásila, že jí bolí zadeček. "Bylo to douhý, mos douhý," postěžovala si. "Sedátko je tvedý. Šebuju polšážek (potřebuju polštářek)!" A já si pomyslela, že to k jaru taky patří. Bolest tam dole, když si poprvé po dlouhé zimě vyjedete na kole. Já si asi ještě chvíli počkám, ale je fajn slyšet, že to tak je. Že se svět nezastavil. A že se pořád točí...