Kobliha | Kobliha grilovala

Včera odpoledne jsme byli pozvaní na grilovačku. "Přijeďte, bude tu asi padesát lidí," lákala mě Pavluša minulý týden. "Udělám ti těstovinový salát, maso jíst nemusíš!" Jsem totiž divná. Hrozně ráda griluju, ale nemám ráda grilované maso.

Na grilovačkách miluju zeleninové saláty, Pavlušin těstovinový ovšem nesmím opomenout, a taky všechno ostatní, jen ne to maso. A to samé u zabijačky. Mám ráda tu atmosféru, umím dělat jitrnice, ráda si dám s řezníkem šťopečku slivovice, ale abych ochutnala ovar nebo guláš, na to mě neužije. Zato buchty, koláče a další sladkosti, které na zabíjení čuníka napečou "ženský ze sousedství", do mě padají až nehoráznou rychlostí.

O nechuti k masu se ovšem nedá mluvit u zbytku rodiny. Koblih by snědl prase na posezení a děti jsou po něm (u Markétky zatím člověk neví). Když máme k obědu řízky, smažím jak o život, a přitom mám pocit, že jich je stejně málo. Můj rekord není tak starý. Nedávno u nás byli známí s pětiletým synem Mirečkem. A k obědu že si usmažíme kuřecí řízečky s bramborovou kaší. Řízečků bylo 40 (!) a po obědě se jich krčilo v míse asi pět. Mireček si s Koblihem nezadal a já jen zírala, kam se to do toho tělíčka vejde. Když si klučina přidával popáté, začala jsem mít strach, aby mu nebylo špatně. "Neboj, to je jeho norma, pět řízků," uklidňovala mě kamarádka. O třech kusancích pro Koblížka se nedalo mluvit. Pak jsem pochopila, že Mireček má apetit po taťkovi, ten si s Koblihem nezadal. "Příště vám musíme přivézt nějaký maso," smála se návštěva a já nakonec taky. Přesto ve mně jejich návštěva zanechala silný zážitek :)

Ale zpátky ke včerejšímu odpoledni. Pavluša si mě vzala stranou a povídá mi: "Tak máme zas nějakou slečnu!" Říkala to celkem klidně, jako kdyby mi oznamovala, že housky už nemají, ať si vezmu rohlík. O slečnách Pepy, Pavlušiného manžela, víme své. V intervalech tak jednou za dva roky se Pepa zamiluje. Slečně je obyčejně kolem dvaceti, je velmi, velmi štíhlá, dovede se smát a neřeší děti a složenky. Pak následuje večer, kdy "je jeho povinností" postavit Pavlušu před skutečnost, že je ještě mlád a že si chce užít života. Na to se chová dva měsíce jako magor, obléká se do výstředních kousků, koupí si nový parfém a z jeho účtu mizí slušné sumy peněz. Další měsíc nebere telefon, který vyzvání nějakou tesklivou melodií. Výstřední kousky mizí a Pepa se vrací ke starému parfému i své rodině. Pavluša tou dobou dostane nějaký šperk nebo je pozvaná na víkend do Benátek či Paříže. O slečně se doma nemluví a Pepovi se najednou stávající způsob žití docela zamlouvá.

Někdy Pavlušu docela obdivuju. Když jsem včera odpoledne viděla Pepův zasněný pohled, říkala jsem si, že tohle bych asi nezvládla. Ale Pavluša je v pohodě. O svém "druhém Pepovi" totiž doma nahlas nemluví.