Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

contritus: Že už je Ti smutno?

---
contritus.pise.cz

kobliha: Musím říct, že ani ne
Zítra bude hůř. Nemáme prý volat ani paní učitelce, v případě nouze sama zavolá, tak jsem zvědavá. Snad to všichni přežijeme ve zdraví

---
kobliha.pise.cz

pavel: no jo, žena se už taky balí

---
pavel.pise.cz

ohneta: taky ji půjdeš zamávat?

---
ohneta.pise.cz

zatoulana: a poslechla jsi jeho radu a máš se dobře, viď? Já jako dítě nenáviděla, když mi rodiče chodili mávat k autobusu, třeba když jsme jeli na lyžák... ale to už jsem byla v pubertě, no

keigi: Od zítřka se tedy můžeme těšit na články "Koblize se stýská po Koblížkovi", že jo?

---
keigi.pise.cz

masha 008: Keigi: Nevím, nevím, on si člověk brzo a velice snadno zvykne na ten klid.

---
masha008.blbne.cz

sargo: Pan řidič...

---
sargo.pise.cz

ivana*: Jakej klid? Vzdyt mas jeste dve Koblizky!

---
ivana.pise.cz

masha 008: Kobliha si možná klidu moc neužije, já mám ale už jen mrňouska a ten se se mnou ještě tak vášnivě nehádá. /malá jede na ŠvP příští týden /

---
masha008.blbne.cz

hablina: ono se to nezdá, ale když jedno dítě ubyde, je to znát...

---
hablina.pise.cz

eithne: Uch, mávání jsem nikdy neměla ráda. Tak mi rodiče přestali chodit k autobusu a všichni se děsně divili, že nikomu nemávám. Tak jsem občas zamávala cizím lidem

---
eithne.pise.cz

hablina: Už se těším na článek o návratu.

---
hablina.pise.cz