Já vím, že se na X Factor nedíváte (nebo se tváříte, že se nedíváte), ale já se dívala až do včerejšího finále. A i když jsem v rámci uspávání Koblížků neviděla začátek, přesto mám pocit, že se tahle soutěž, aspoň podle úrovně zpěváků, povedla.
Pominu Leoše Mareše a jeho skandály, pominu i bulvární zprávy ze zákulisí. Co se ale musí nechat: Ondřej Ruml i Jiří Zonyga jsou zpěváci par excellence. Mému srdci bližší je sice Ondřej Ruml (těším se, až si jeho včerejší vystoupení pustím na internetu), ale Jirkův příběh zvítězil. Ono přece jen malé dítě běžící s roztaženýma rukama tátovi do náruče udělá s hlasujícími diváky své.
A tak se těším, až Ondřej vydá cédéčko, protože já si ho určitě koupím. Ač nemám doma ani Anetu, ani Sámera, ani další vyprodukované hvězdy a hvězdičky, Ondřeje bych mezi cédéčky měla ráda.
Třeba tahle písnička (ač jsem ji včera neviděla) se mi v Ondřejově podání líbila moc:
Myslím, že se Nově tahle soutěž podařila. Dovedli vyšťourat opravdu dobré zpěváky, i když se říkalo, že po dvou řadách Superstárů už Česko nemá nic nabídnout. Hohó, šeredně se spletli ti, kdo tohle prohlašovali. Narozdíl od Superstar si myslím, že se tu sešli opravdu dobří zpěváci a že je nakonec jedno, jestli někdo skončil první, druhý nebo osmý. Třeba se jejich pět minut slávy v soutěži promění v život, který si sami přáli.
A kdo říká, že takovéhle soutěže jsou o ničem, nanic a úplně zbytečné, nemá stejný názor jako já. Myslím si naopak, že je fajn šťourat a objevovat talenty. Protože jinak si budeme za chvíli myslet, že česká scéna končí u Ivet Bartošových nebo Petrů Kolářů (jmenuje se doufám Petr?). Fajnšmekrům je to jedno, ti mají vlastní zdroje a nějaký X Factor je nerozhodí. Ale většinová populace má najednou aspoň o trošku posunutý obzor. Zaplaťpánbůh za to!