Frišta, ač se tak knížka jmenuje, není hlavní hrdinkou vyprávění. Tou je Herra, která se do Afghánistánu přivdala z Ruska – její matka je Ruska, otec Tádžik. Skok z jedné kultury do druhé je pro Herru obrovský, přestože miluje svého manžela a postupně si zvykne i na celou rodinu.
Autorka popisuje celou rozvětvenou rodinu, pravidla, která tu fungují, popisuje Frištu a jejího sadistického manžela, jejich děti a taky postiženého chlapce Mada, kterého se Herra s manželem ujmou a naváží spolu krásný vztah.
Po příchodu humanitárních pracovníků do Kábulu je Herra vybrána jako jejich spolupracovnice (mluví anglicky a rusky) a snaží se "obrousit hrany" mezi východní a západní civilizací – v tom smyslu, že vysvětluje humanitární pracovnici Heidi věci, které si my, vychováváni ve zcela jiném světě, ani neuvědomujeme. Např. nemožnost vyšetřit afghánské ženy lékařem mužského pohlaví, neochotu sundat burku, skutečnost, že děti po rozvodu připadnou manželovi...
Petra Procházková popsala život v Afghánistánu bez patosu, velkých gest a extrémních situací (když nepočítám útěk dcery z domova, smrt nebo postižené dítě). A právě proto je tahle knížka tak čtivá. Aspoň mně tak připadala. Najednou jsem si uvědomila, jestli my ze západu máme právo nařizovat ženám, aby si sundaly burky a nastoupily do práce, aby se začaly chovat jinak, protože my se taky chováme jinak. Zkoušela jsem si představit, jak bych reagovala, kdyby ke mně přišel někdo z jiné civilizace, tvrdil by, jak zaostale žijeme a nutil mně chodit nahá a třeba létat do kosmu. Asi bych byla taky zaražená....
Člověk si najednou uvědomí, v jakém luxusu žije a že to, co se mu zdá samozřejmé, vůbec samozřejmé není...
Už teď vím, že jsem Frištu rozhodně nečetla naposledy. Určitě se k ní vrátím – moc se mi líbila!