Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

jan: Vůbec nejde o to, že by psát měla či neměla jen hrstka vyvolených. Psaní je nutkání. Je to naléhavá potřeba, možná nějaká forma duševní poruchy. To, že někdo jen tak z rozmaru nebo nudy napíše povídku, básničku nebo kuchařku, přece vůbec nic neznamená. Skutečného spisovatele pronásleduje potřeba psát neustále. Mnoho z nich (spisovatelů a potencionálních spisovatelů) tuto potřebu nikdy nenaplní. Lhostejno z jakého důvodu. Často jsou prostě příliš zaneprázněni přežitím, občas nenajdou odvahu s tím začít, občas začnou, ale hned první neúspěchy je zlomí a donutí toho zanechat. To však neznamená, že přestanou být tím, čím jsou. Takoví lidé pak jen umírají zatrpklejší a nešťastnější.
Psát může každý, ale ne každý může psát srdcem, s vášní. Člověk se jako spisovatel rodí. To ostatní už je jen řemeslo.