Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

athena: Koukám, Koblížko, že jsi nakousla dobré téma... No, tak popořadě... já se psaním nepřiživuji, ale fakt se tím legálně živím, chodím psát do práce, beru za to plat a tak... dokonce už hezkou řádku let. Nicméně, Lukáši, poznámka že rodina očekává víc, je docela namístě... tuhle práci můžou dělat jenom opravdoví nadšenci, ostatní brzy utečou pro velkou dřinu za málo peněz
Jinak mě velmi, velmi zaujal postřeh Koblížky, že je otázka, jestli lidé chtějí psát literární klenoty. No, to je přesně to dilema. Buď píšeš klenoty, které ocení pár lidí, kteří tomu rozumějí. Uznání je fajn, ale uživí tě tahle hrstka? Vydání knížky tě vyjde na statisíce. Kolik knížek musíš prodat, aby se ti přinejmenším aspoň vrátily tyhle náklady (nebo sponzorům, to je jedno...). Když píšeš to, co lidi baví, pak tě ti, co tomu rozumí, tvrdě zkritizují. Ale tvá dílka jdou na dračku. A třeba ti pak vydělají i na ten klenot. Je to velmi tenký led a ta hranice, kam až se dá zajít, aby se člověk za to, co píše, nemusel stydět a zároveň se uživil tím, co ho baví, je velmi, velmi, velmi křehká...