Andělé strážní a mrtvé batole

Na Novinkách jsem četla článek o tom, že 55% Američanů věří v ochrannou ruku anděla strážného. Nevím, jak by dopadli Češi, kdyby se podobný výzkum dělal u nás. Osobně to tipuji na 3-5%. Nebo vy věříte, že máte svého strážného anděla?

Jestli mě taky nějaký hlídá, mám pocit, že se někdy docela fláká. Někdy ale zase přiběhne rychle, jako by se mu za patama prášilo. Ale může se andělu prášit za patama? Asi těžko. Tak možná má umávaný křidýlka. Každopádně o jeho existenci nejsem přesvědčená. Být v Americe, patřím mezi 45% nevěřících Tomášů.

Rodiče chlapečka, kterého včera našli mrtvého v řece, asi na anděla strážného taky nevěří. Musím říct, že jsem všem hledačům moc držela palce, aby klučinu našli, i když někde v hloubi duše jsem nevěřila, že je naživu. Stejně tak vypovídali i policisté. Chtěli ho najít, ale nechtěli to být právě oni, kteří řeknou rodičům tu strašnou zprávu nebo najdou mrtvé tělíčko.

Na internetu se opět rozhořela mohutná diskuse na téma: Jak mohli být rodiče tak neopatrní? Jak mohli nechat bez dozoru tak malé dítě? Jak se tohle mohlo stát? a To NÁM by se nikdy nestalo. Nemám ráda tyhle žvásty. Nedivím se některým adminům, že diskuse zablokovali. Protože komentující si leckdy nevidí do huby (promiňte mi ten výraz). Nebo nikdy neměli děti.

Nemyslím si, že by se mi něco podobného nemohlo stát. Musím se přiznat, že občas děti venku samotné nechám. Hrají si na zahradě a běhají kolem domu. Nikdy se nestalo, aby utekly. Ale co já vím? Náhodou uvidí kočičku nebo se prostě rozhodnou, že se podívají na ulici, a můžu být sebelepší máma a nezabráním tomu, že se ztratí. Nebo znáte nějakou maminu, která má své dítě na očích opravdu 24 hodin? Já ne.

Kamarádce Janě se stalo něco podobného. Šla ze zahrady odnést do domu plastové auto, aby ho Kubíkovi mohla opravit. Vrátila se do minuty a dvouletý Kuba nikde. Před chvilkou si ještě hrál na písku, ale teď nebyl k nalezení. Jana volala, křičela, brečela, nic. Kuba je její jediný kluk a je to jedna z nejpečlivějších maminek, které znám. Ale teď byla bezradná. Prohlédla každý keř, každý koutek, šla na ulici, až to skončilo přivoláním policie. Nutno říct, že v těchto případech jednají strážci zákona obdivuhodně rychle. Vyprávěla mi pak, že do pěti minut byla před barákem dvě policejní auta plná chlapů. Netrvalo to ani deset minut, když Kubíka našli. Hrál si v pokoji pod postelí. Když šla Jana s autem do domu, proklouzl do svého pokojíku, schoval se pod postel a hrál si "na tmu". Jana se pak policistům dlouze omlouvala, ale myslím, že byli všichni rádi, že to dopadlo právě takhle.

Klučík, který odešel ze zahrady (a už se bohužel zpátky nevrátí), se mohl taky zničehonic rozhodnout, že se podívá, kam letí ptáčci, kam běží ten černý pes nebo kudy odjíždí táta do práce. Určitě to byl mžik. A určitě není třeba týrat rodiče ještě tím, že se jim bude předhazovat špatná výchova a péče. (Teď si říkám: Vždyť já stejně o té rodině nic nevím, třeba to bylo všechno úplně jinak...)

Nejsem nepřející člověk. Ale možná by měl každý z těch, kdo takhle IDIOTSKY komentuje na internetových fórech, na půl minuty zažít pocit Jany, když hledala svého Kubu. Ten asi někde nad postýlkou, pod kterou si hrál na tmu, svého andílka strážného měl.