"Až budu velkej,

pojedu do Afriky," říkal mi večer Koblížek v posteli. "Budu chodit po poušti a ve dne mi bude vedro. V noci sice zima, ale ta je tady furt. Už mě nebaví!"

Mě už tahle zima taky nebaví. Zásoby zimních krémů pomalu docházejí, radiátory jsou neustále ověšeny kombinézami, rukavicemi a čepicemi. Markétka na tom mrazu moc být nemůže, takže ji s paní na hlídání nebo s Koblihem nechávám většinou doma a stavím sněhuláky, bobuju a kouluju se jen s dvěma většími.

"Postavíme radši něco nižšího, sněhulák z tohohle zmrzlého sněhu moc nejde," přemlouvala jsem děti včera odpoledne (bylo asi minus deset). "Jó, postavíme chobotnici!!!" zařval Koblížek do bílého ticha. "Chobotnici?" zakoulela jsem očima. Představovala jsem si něco nenáročného, třeba malou berušku nebo housenku nebo velmi nízký komín. "Jo, obrovskou mořskou chobotnici. Jako v tý knížce, co mám od Ježíška!" V duchu jsem si zapsala za uši: Už ŽÁDNÉ encyklopedie!

I začali jsme stavět chobotnici. Velkou kouli jako tělo a osm chapadel. "Ještě takový ty bradavice!" Rukavicí jsem ve zmrzlém chapadle ještě bradavice nedělala, ale všechno je někdy poprvé. "No paráda! A teď ještě její děti." Koblížka vypískla:" Dětíííí!!! Uděláme ještě malinké bobotničky!!"
Mně už byla fakt zima. "Žádné děti, je to chlap. Chobotničák. Ten NEMÁ děti!" Koblížka se chvíli zamyslela. "Postavíme ještě maminku!" A už začala válet nové tělo.

Nakonec děti postavily opravdu ještě "maminku". A pak jsem je zahnala domů. Dnes máme v plánu vytvořit aspoň pět malých chobotnic. Prej má každá správná chobotnice hodně dětí. "Jako ty, mámo!" Zamlžily se mi oči :)

Hezkou sobotu vám všem přeje chobotnice Kobliha :)