Kobliha | Kakabus

"Mamí, co je to Kakabus?" ptal se mě asi před hodinou Koblížek a zajel ke mně pod peřinu. "Ten, kdo se pořád mračí, je nevrlej a protivnej," odpověděla jsem ještě v polospánku. "Hm, prostě Olin."

Olin je kluk ze sousedství, který si k nám občas chodí hrát. Ještě jsem neviděla protivnější dítě. Zrovna včera přišel, že jde za Koblížkem. "Tak pojď, Oline, dáš si s námi sváču?" zvala jsem osmiletého klučinu dál. "Nedám. Počkám na Koblížka v pokoji." A šel si hrát s autodráhou. Koblížek samozřejmě všeho nechal a šel za ním.

Obvykle se nenápadně vydám do pokoje, když je tam delší dobu ticho a "nenápadno". Jako záminku mám většinou donášku pití, dobrot nebo svolání mláďat na jídlo. Takže jsem vzala tác, dala na něj skleničky, krabici s džusem a vydala se do dětského pokoje. Zaťukala jsem a počkala, až mi omladina otevře. Pití jsem dala na stolek, sedla jsem si na židli a ptala se Olina: "Tak co, Oline, jak jde život?" A už to jelo.

"Nestojí to za nic. Ve škole mě to nebaví, na basketu mě to nebaví, naše učitelka je úplně pitomá, trenér taky, doma je to někdy síla, zvlášť když přijede babička. To je pak dusno, každý se bojí něco říct, tak jdu vždycky radši pryč. Jako dneska. Přijela a hned začala nadávat, že máme doma binec a že jsem dostal poznámku. Je pořád taková načuřená a nic ji nebaví. Taky pořád křičí. Ale někdy má pravdu. Jako třeba že bysme měli mít další dítě. Ale já nechci žádný uřvaný mimino. Máma stejně říkala, že si další dítě nemůžeme dovolit, že to stojí moc peněz. Táta asi taky nechce. Ale nic neříká, pořád čte noviny. Ach jo, už abych byl dospělej. Děti to mají blbý. Nic nemůžou, každej si na ně dovolí."

Jel jako kolovrátek. Seděla jsem a tvářila se asi divně, protože si mě Koblížek zvláštně prohlížel. Pak jsem se zvedla a říkala jsem Olinovi: "Tak já zavolám mamince, že se tu zdržíš na večeři, chceš? Peču buchtičky, udělám je s krémem." Olin si šel pro stavebnici a jen tak mezi řečí prohodil: "Ani ne, půjdu domů. Já buchtičky stejně nerad."