Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

bublina*: Asi bych k tomu měla něco říct jako profesionál. No, asi takhle. Je to všechno v lidech. Nám dělá šéfa 23-letý kluk a podle toho to taky vypadá. Šetří se na lidech, nešetří se postihy za blbosti(fronty, storna,záruky atd.). A když jsme na krámě dvě, lidí jak na vánoce, do toho přijede kamion se zbožím, nevíš, co dělat dřív. Proto jsou chvíle s frontami nebo chvíle s prázdnými regály. A to do smíchu opravdu není. Někdy jsou zákazníci opravdu protivní, já se držím hesla, jak on na mě, tak já na něj. Čili na slušnou žádost udělám, co můžu. Když na mě někdo začne štěkat, věru, milá nebudu. Navíc se strašně rozšiřuje sortiment zboží a prostě to není kam poskládat, není možné mít cenovku těsně u zboží. Prodejny byly stavěny po roce 90. Pro jiný počet zákazníků i jiné množství zboží. V každém okamžiku musí být na prodejně čisto, žádné prázdné krabice, na pokladnách žádné fronty, zboží v regálech, nikoliv na skladě. Ovšem při dvou, max. třech lidech na směně je to úkol takřka nemožný. Protahují se směny, aby se to dalo zvládnout. Ale vykašlu se na to ? No zatím ne. Stejně bych lepší práci nenašla. Všude je něco. Jo, mluvím o Penny.