Kobliha | Malý velký chlap

Včera večer jsem se vypravila na koncert. Doprovod mi dělal můj malý chlap. Koblížek. Vlastně to byl jeho nápad. Na nějaké vývěsce si přečetl o koncertu pěveckých sborů a mermomocí chtěl jít. "V kostele bude zima, vem si ještě svetr," hulákala jsem směrem k dětskému pokoji. "Nemůžu si vzít svetr, nebyla by vidět ta bílá košile!" Protočily se mi panenky.

Za chvíli junior vyšel. Ve svetru. Ani se nezastavil a mířil do koupelny. "Jdu se učesat, ten blbej svetr mě úplně rozcuchal." Panenky se krouživým pohybem vrátily na své místo :) Paní na hlídání klepala na dveře přesně ve chvíli, kdy jsem jí chtěla volat a ptát se, kde je tak dlouho. "Nezlobte se, paní Kobliho, utekl mi pes. A já ho skoro hodinu hledala, darebáka!" Pes chycen, paní na hlídání se zbrusu novou knížkou zalezla do domečku, který Koblížka chystala celé odpoledne. Někdy tu paní obdivuju. Nevím, která jiná šedesátnice by se ochotně soukala pod deku mezi dvěma křesly. A my mohli jít.

V kostele byla fakt zima. Ale bylo to příjemné, venku se pomalu nedalo dýchat, jaký byl pařák. Zasunuli jsme se do lavice a já se fakt začala těšit. Zjistila jsem, že čas od času potřebuju vypnout, někam si sednout, nic nedělat, neříkat, jen poslouchat. A když máte po boku galantního Koblížka, tím lépe. "Vidíš dobře?" ptal se mě. "Počkej, to bych se spíš měla ptát já, ne?" zůstala jsem na něj koukat. "Já vidím." "Tak to je fajn."

Ženský sbor, který koncert zahajoval, zazpíval tři skladby. V kostele se to nádherně rozléhalo a protože dámy zpívaly latinsky, nevnímala jsem slova, ale měla jsem spoustu času na přemýšlení. Nesmrtelní chrousti byli všude kolem mě. Najednou potlesk a šup! objevil se dětský minisboreček. Těm nejmenším holčičkám mohly být tak čtyři roky. Pár lidovek, dvě písničky od Petra Ebena, několik roztomilých zaškobrtnutí. Koblížek si mohl ruce uplácat, jak se mu děti líbily :)

Vystřídalo se pár další sborů a sborečků, atmosféra byla úžasná, akustika ještě lepší a diváci si to užívali. Až na jednoho kluka. Mohlo mu být asi deset let a seděl dvě řady před námi. Spolu s tátou (zřejmě) a tak pětiletou sestřičkou. Očividně se nudil. Nerozproudily ho ani Sestry v akci, jak si říkala skupina mlaďošek, která vyburcovala celé obecenstvo ke zpívání gospelů. Po každém čísle do relativního ticha velmi nahlas prohlásil: "Tak už jdeme?" Pak následoval vždy velmi zlý pohled od rudého tatínka a věta sestřičky: "Ještě nezpívala maminka!" Maminka zpívala v předposledním sboru. "Tak jdeme už?" A copatá holčička zavelela: "Jdeme, maminka už tam byla." A na tento povel se zvednul jak tatínek, tak kluk. S halasem opouštěli kostel.

Koblížek mi pošeptal do ucha: "To už taky mohli počkat na poslední číslo. Není jim to trapný, takhle se chovat?" Já se sice tvářila vážně a přikyvovala jsem, v duchu jsem se jeho rozumování musela smát. Říkala jsem si: Týjo, já mám doma vlastně úplně velkýho chlapa!