2. DÍL
"Cože?" Markéta se mimoděk chytila za břicho. Při tom rychlém pohybu, jak vyskočila z křesla, ji dítě uvnitř koplo. "Ty ses zbláznil? Broukov?!" Začala rázně chodit po pokoji. Od křesla k akváriu, ke dveřím do chodby a pak zpátky ke křeslu. Pořád dokola. Jako tygr v kleci. Pořád si držela břicho, ale miminko už nekopalo. Pavel si sedl na gauč, aby nebránil v její trajektorii. "Co blbneš? Není to žádný zapadákov. Je tam školka, škola, obchod, hospoda, všechno. Je tam krásně, všude zeleno, zahrady, louky, kousek za chaloupkou les a představ si, nedaleko je pískovna. Prostě ráj!" Markéta už nemohla, velké břicho vyčerpává, tak si sedla na cvičící balón a vrtěla se aspoň na něm. Miminku se tohle pohupování docela líbilo, cítila, jak se uvnitř mele.
"Nepřichází v úvahu!" rezolutně prohlásila budoucí matka. "Prostě NEPŘICHÁZÍ V ÚVAHU! Tím končím." A začala brečet. Hormony jsou prevíti, věděla dobře a nesnášela se za tyhle výkyvy nálad. Ráda měla věci pod kontrolou a tyhle slzy jí nekontrolovaně padaly na obří břicho a na míč a na zem. Pavel si za celou dobu těhotenství zvykl, že s Markétou to není vždycky tak jednoduché jako dřív. Proto si v duchu napočítal od jedné do deseti, pak od deseti do jedné a pak potichu řekl: "Pojď, pojedeme se tam podívat. Není ještě tak pozdě, to stihneme. Kubík je na škole v přírodě, ty si to prohlédneš dřív než on. Uvidíš, že si to tam zamiluješ. Navíc jsou tam moc milí sousedi. Starší lidi, určitě budou nadšení, že se k nim stěhuje někdo s miminkem." Markéta se natáhla pro jablko, které leželo v míse na stole, ukousla, až to křuplo a jakoby bez života hlesla: "Tak jo. Ať má dušička pokoj. Pojedu se tam podívat. Ale nepočítej s tím, že se tam odstěhuju. Bez Prahy bych umřela."
Vyjeli z podzemní garáže a na Pavlovi bylo vidět, jak moc se těší, až Markétě nový domeček ukáže. Ta ale seděla skleslá na místě spolujezdce, dívala se před sebe a dokusovala jablko. Měla ho skoro snědené, ale vytrvale kousala a hledala poslední kousíčky bez jadérek. Asi neví, kam s ohryzkem, pomyslel si Pavel, když se na ni podíval.
V Broukově byli za hodinu. Magistrála byla zase ucpaná, a to ani nebyl pátek. Vjížděli do vesničky, která se najednou otevřela za zatáčkou, jen kus od hlavní silnice. BROUKOV, četla v duchu Markéta ceduli na kraji vesnice. No potěš. Já, která se neobejdu bez divadel, bez kina a výstav, mám žít v Broukově?! Ani náhodou!
Pomalu projíždějící BMW vzbudilo ve vesnici rozruch. Na návsi se za nimi otočili všichni chlapi, kteří seděli před hospodou. Na lavičkách před domy seděly staré babky a probíraly život. Najednou zvedly hlavy a dívaly se za tmavomodrým autem. To zastavilo na kraji ulice, tam, kde bydlela stará Šafránková, než umřela. To budou ti Pražáci, řekly si babky a sledovaly, co se bude dít.
Markéta pomalu vystoupila a hodila na zem ohryzek, který žmoulala v ruce celou cestu. Bylo to jen pár jadýrek, držících pohromadě na malé štopce. "To je ono. Pojď dál!" Pavel měl v očích nadšené ohníčky a už odmykal branku. "Trochu vrže, ale to všechno dáme dohromady, neboj!" spiklenecky mrkl na Markétu a nahlas zavolal: "Dobrý den, paní Potůčková. Rád bych vám představil svou ženu!" Na vedlejší zahradě se od záhonu zvedla stará žena. "Pepo, pan inženýr přijel!" zavolala do útrob staré chalupy a pomalu šla k plotu.